Lidé na kře

Sociálně kritický film, místy bezútěšností až nepříjemný, především ve scénách, kdy se František Smolík, otec čtyř dětí živořících za hospodářské krize, neváhá ponížit, ač životu mladých není schopen porozumět. Okouzlující je zde duo Hana Vítová a Lída Baarová, a nebýt toho přehnaně sladkého a vítězoslavného konce, šla bych s hodnocením ještě výš. (19.11.2011)

Martin Frič před 76 lety zaručeně netušil, jak nadčasové dílo točí. Ani já jsem ho v mládí nedocenila, bylo to něco dávno překonaného, závan z minulosti. Toto strhující sociální drama z období hospodářské krize bohužel ukazuje aktuální současnost, kdy poctivost, čestnost a pracovitost prohrávají s korupcí, protekcí, hospodářskou kriminalitou a všudypřítomným strachem z nezaměstnanosti. I když se jedná o filmovou podobu divadelní hry, byly výkony účinkujících přirozené a mimořádně působivé. Staromódní pohled na svět, ztrátu ideálů a pokořující nutnost odvržení morálních zásad, excelentně herecky vystihl František Smolík. Ocenění patří i Zdeně Baldové a Lídě Baarové, která byla až překvapivě civilní a ve střízlivém kostýmku ji to fakt seklo. Snad jen Ladislav Boháč nepřekročil svůj stín a byl prkenný jako vždy. Mrazivý depresivní zážitek. (20.05.2013)

Nadprůměrný film z období hospodářské krize z konce dvacátých  resp. ze začátku třicátých let v tehdejším Československu.. Rodinu starého profesora Junka, vynikající a jedinečný a co se týká ztvárnění téměř bezchybný a charakterní František Smolík postihly jakož to skoro každého v té době vážné existenční problémy a starosti. Starý profesor se přeci jenom už moc těžko přizpůsobuje a velmi těžko chápe nové poměry a jeho dospělé děti si hledají vlastní cestu za svými životními úspěchy a cílemi. MUDr. Pavla Junková (L.Baarová) pracuje v jedné nemocnici za velmi nízký plat. Z existenčních důvodů přijímá proto neustálé dvoření a posléze i nabídku k sňatku od dobře vypadajícího, leč nemilovaného kolegy MUDr. Řípy (B.Veverka). Nejstarší syn ing. Zdeněk (L.Boháč) je již dva roky nezaměstnaným inženýrem, neustále si vypujčující peníze od svého táty (kdy je mu to už vyloženě trapné), aby si mohl udržovat svou vážnou známost. Druhá dcera Hanka (H.Vítová) opustila místo stenotypistky jen proto že se chce stát filmovou hvězdou, uvěří a naletí falešnému režisérovi a podvodníkovi Frankovi (L.Hemmer), kterému napřed pomáhá shánět peníze na natáčení, a později přijme nabídku bohatého továrníka a bez ostychu se nechá vydržovat. A nejmladší a nejpovedenější je a byl stejně Jirka Junek (L.Pešek) zasněný čutálista který si myslel že to někam dotáhne, ale vysoké mínění a zdání občas klame že? Proto taky nakonec je rád že dostane místo účetního v pivovaru jen díky svému fotbalovému talentu. A jeho sen se náhle rozplynul někam daleko do nedohledna. Nakonec filmu a vůbec na osudu svých vlastních dětí se otec rodiny přesvědčil, jak výstižná je alegorie v jedné písemné studentské práci. V ní je život mladých lidí přirovnáván k situaci trosečníků, kteří jsou větrem a vlnami hnáni na ledové kře vstříc nejistému a tmavému moři. Jak výstižné, nic se natom do dneška vůbec nezměnilo a dokonce bych řekl že dnes je to ještě daleko v některých situacích horší když ne zrovna podobné ! Film stojí určitě za pozornost, není to jen nějaký tuctový film jakých tady v té době bylo točeno mraky. (30.10.2006)

rozhovor lékařky se svým otcem: "Zakuř si." - "Ne ne, už čtyři dny jsem nekouřil." - "Ještě žádného neurastenika neuzdravilo, když se naráz vzdal kouření." ..... || ..... rozhovor otce s dospělou dcerou: "Máš ho ráda?" - "Je to můj přítel." - "Přítel? Co je to 'přítel'? Je-li to někdo, s kým trávíme noci, pak je to milenec." - "No ano, třebas. Ale už se to neříká." - "Neříká se to, ovšem. V tom slově byl závazek do budoucna, do celého života. 'Přítel'! To slovo neslibuje nic a k ničemu nezavazuje. Ani k věrnosti. Jdi, COURO." (02.04.2016)

Filmová tvorba se ve třicátých letech, až na výjimky, předem zříkala všeho, co jen trochu zavánělo hlubším myšlenkovým přesahem. Film má bavit, nikoli vychovávat nebo snad dokonce poučovat. V tomto ohledu je Fričův zdařilý pokus o sociálně-kritické drama nebývale vstřícným gestem, vyjadřujícím režisérův zásadní postoj k lhostejnosti, s jakou byly důsledky hospodářské krize, ne náhodou podobné té, která znovu udeřila o několik desetiletí později, mlčky tolerovány či dokonce přecházeny. Stejnojmenná divadelní hra Viléma Wernera (1892 – 1966), jednoho z nejvýznamnějších českých dramatiků předválečného období, poskytovala výjimečný prostor k rozehrání mistrovské partie, v jejímž středu stojí starý středoškolský profesor, nechápavě pozorující citové i existenční nejistoty svých čtyř potomků. Junek je, jak sám ve filmu říká, rozkročen mezi dvěma stoletími, a proto nedokáže porozumět morálnímu rozkladu doby, která už dávno přestala být bezstarostnou hrou se životem. Život z nás udělal stroje s jedinou starostí – chleba! Ostatní pudy nám jsou překážkou. Ne pud, ale starost nám sedí v týlu. Starost o existenci, o život. Hlad! Válka! Plyny! Jakou úlohu hraje v tomhle kolotoči milostné rozjitření? Láska?, přiznává s pragmatickým přesvědčením profesorova starší dcera, vystudovaná lékařka, a předkládá tím účet nejen sobě, ale i svým rodičům. Propast, do níž se bezhlavě vrhají ostatní protagonisté je stále hlubší a hlubší. Starý profesor jen bezmocně přihlíží jejich marnému zápasu o kus štěstí, které se ovšem v jeho očích proměňuje v demoralizující úpadek společnosti. Všechno se před mýma očima rozkládá, hnije, páchne. A já tu stojím, ruce svislé a nemohu jim dát žádné opory. Nerozumím jim. Pod pečlivým režijním vedením Maca Friče tu rozehrávají příslušníci dvou vzácných hereckých generací celou škálu mistrných psychologických portrétů v čele s rozvážným Františkem Smolíkem, ztvárňujícího s osobitým přístupem starého profesora, člověka z jiného světa, myšlenkově vzdáleného moderním názorům. Vedle Smolíka je pozornost upřena, a právem, také na Lídu Baarovou v jedné z jejích nejpozoruhodnějších filmových kreací, následována neméně skvělou Zdenkou Baldovou, Peškem, Boháčem, Vítovou, Veverkou i Marií Glázrovou. Historická paralela se současnou ekonomickou krizí opět oživuje tento bezmála osmdesátiletý opus magnum a v některých okamžicích jej dokonce činí nepostradatelným pro naše budoucí generace. Jaký je tedy vlastně závěr? Snad, že ta prvorepubliková generace měla v sobě více pokory a odhodlání, než ta současná. Čím jsme se provinili my a všichni rodičové, že naše děti jsou tak nešťastné! (03.10.2008)