Holy Motors

Holy Motors mi přijde mnohem geniálnější než Zlá krev. Tohle jsou nejen audiovizuální orgie, tohle je nostalgické vzpomínání plné mimořádně chytrých nápadů. Holy Motors srší odkazy a humorem, ty nápisy na náhrobcích jsou jasnou ukázkou toho, že Carax se nebojí si udělat srandu z naprosto čehokoliv. Jsem poněkud rozmrzelá pouze sama na sebe, musela jsem se nechat provést celým filmem, abych zjistila, že pointu vlastně znám od začátku, jen mi to nedošlo. A to lze připsat Caraxovi též k dobru. Opět došlo k naprosto dokonalému spojení všech složek filmu, působivá kamera, dokonalý scénář, skvělí herci a výborná hudba. K tomuhle se skutečně velmi hodí skladba Gérarda Manseta Revivre, tohle se prostě musí prožívat a prožívat. (13.01.2015)

Poznámka k tejto časti gudualinovho komentára: "Tenhle film můžete buď milovat, nebo nenávidět - nic mezi tím. Ti, co dávají alibisticky 3*, obelhávají buď sebe nebo ty druhé. ". Lenže, čo ak mám z filmu práve len priemerný pocit ? Na úžasnú prvú polovicu nadväzuje akási romantická linka s príšernou pesničkou na streche ošarpaného obchodného domu s lacným posolstvom o stratenom dobrodružstve lásky, oddaniu sa prežívania naozajstných citov a ich uprednosťovaní pred zničujúcim kolobehom práce a nasadzovania si rôznych masiek v záujme udržania sa na mieste (samo) živiteľa rodiny. V kontexte diela, snažiaceho sa postihnúť zmätený dnešok v komplexnosti jeho plytkosti a dočasnosti, mi táto časť nechýbala a spolu s niekoľkými nadbytočne predlžovanými momentami - ničnehovoriacimi kudrlinkami umenia pre umenie dávam filmu hodnotenie zodpovedajúce čistému priemeru. Nie je to alibizmus, sebaklam ani zámerné klamanie iných - len pocit z videného. (23.02.2013)

Na tuhle filmovou erekci nebyl svět ještě připraven. Možná, že se jedná o pseudointelektiální žvást, který by chtěl sdělit tolik, ale neříká prakticky vůbec nic, ale mě osobně Holy Motors oslovilo jako už dlouho nic. Hravá hříčka, kterou není těžké pochopit a milé pomrknutí na do sebe se hroutící společnost. Mnoho rolí, mnoho tváří a čím dál tím méně času - v které kůži se ale cítíme skutečně doma? (04.07.2012)

Asi něco podobného zamýšlel Richard Kelly se Southland Tales a další ambiciózní tvůrci, snažící se vypořádat s otázkami světa, vesmíru, člověka a kinematografie. Příběh muže, který nežije svůj život, ale hromadu jiných, aby ti „ostatní“ měli pocit, že se děje něco „skutečného“. Caraxovo pitoreskně dojímavé zamyšlení se nad divadlem světa, v němž jsou jeho obyvatelé diváky a herci, ale nikdy opravdovými lidmi. Oceňuji, že se Carax rozhodl pro svěží a nedefinovatelné pojetí a zvolené téma zároveň poskytuje možnost bravurně střídat žánry (muzikál, polské sociální drama, animovaný film pro dospělé, groteskně-hororové pokračování Caraxova segmentu z Tokio!) a v neposlední řadě ukazuje Denise Lavanta coby herce nikoliv mnoha tváří, ale všech! 47.MFFKV (09.07.2012)

HOLY MOTC RS. *** Jako tak často – varuji – můj komentář čtěte leda až poté, co jste film viděli. *** Ačkoli pokud jste si přečetli některou zdejší oficiální anotaci, jste už dílem stejně nahraní. *** Na YT visí dokonce oficiální video s „finální scénou filmu“, jsme-li u spoilerů, a je to fantasticky výmluvné, v řádu přístupu prostředních lidí k tvorbě každého génia, protože ve skutečnosti se o finální scénu nejedná, ta ve filmu následuje až pak. Jenomže si úplně čistě odmítli připustit, že by filmový opus vůbec mohl končit infantilním žvaněním mašinek, totiž limuzín :) Historie se (zase) opakuje, stejně jako bylo pověstně nepřípustné, aby Leos Janáček skončil operu proslovem koktavé žáby ;) *** Mnohem větší smůla je v tom, jak je film anotovaný zde na Čsfd – neuvěřitelným spoilerem, který předem jedním šmahem zboří celou tu jemně vystavěnou síť postupného odhalování, do níž se má divák nechat s rozkoší polapit, jelikož je divákem – naštěstí jsem to četla až pak, takže bylo na mně, kdy rozechvěle a nadšeně pojmu první podezření a kdy s úžasem a ďábelským chechotem pochopím, že ten člověk byl ve všech doposud viděných scénách „jenom“ hercem, a kdy se to znovu otočí s vědomím, že teprve tímhle herectvím se ve společnosti toho času po svém prodírá ke všem možným (i doposud nemožným a jinudy nedosažitelným) životním rolím člověka a ve všech scénách je tedy především živým, dokonale se života chápajícím, život nově dourčujícím – člověkem (ne pouhým hercem). *** Nejhlubší porozumění Leose Caraxe nepatří filmu, ale filmem životu, a proto může dokonale absorbovat film – zároveň tak obojí obsáhnout a překročit, dosáhnout dosud neexistujících možností filmu, a jimi života, a proto zároveň s obrovským vypětím, nejladnější elegancí i nejulehčenějším smíchem plným zmoudřelé, vážné radosti i nejčistšího, pořád nově se rodícího okouzleného nadšení. A to mluvím o monsieur Oscarovi, o Leosi Caraxovi, i o sobě. Krása. Film je znovu mrtev, ať zase žije film. *~ (23.11.2012)