Holy Motors

Pokoušet géniovy předchozí snímky, abych pochopila ten poslední, by se patrně rovnalo házení perel sviním, takže pouze do budoucna - až se bude pan Carax zase vyprazdňovat, já tady s toaleťákem frontu stát nebudu... Viděno v rámci Challenge Tour Special - Filmový lov jako úkol č. 9 - artový snímek, v tomto případě bych však dala přednost malé úpravě - film, při kterém předčasně odcházíte z kina - i kdyby jste se měli připravit o scénu s harmonikou i zádumčivou krásu staré Paříže... (10.06.2015)

HOLY MOTC RS. *** Jako tak často – varuji – můj komentář čtěte leda až poté, co jste film viděli. *** Ačkoli pokud jste si přečetli některou zdejší oficiální anotaci, jste už dílem stejně nahraní. *** Na YT visí dokonce oficiální video s „finální scénou filmu“, jsme-li u spoilerů, a je to fantasticky výmluvné, v řádu přístupu prostředních lidí k tvorbě každého génia, protože ve skutečnosti se o finální scénu nejedná, ta ve filmu následuje až pak. Jenomže si úplně čistě odmítli připustit, že by filmový opus vůbec mohl končit infantilním žvaněním mašinek, totiž limuzín :) Historie se (zase) opakuje, stejně jako bylo pověstně nepřípustné, aby Leos Janáček skončil operu proslovem koktavé žáby ;) *** Mnohem větší smůla je v tom, jak je film anotovaný zde na Čsfd – neuvěřitelným spoilerem, který předem jedním šmahem zboří celou tu jemně vystavěnou síť postupného odhalování, do níž se má divák nechat s rozkoší polapit, jelikož je divákem – naštěstí jsem to četla až pak, takže bylo na mně, kdy rozechvěle a nadšeně pojmu první podezření a kdy s úžasem a ďábelským chechotem pochopím, že ten člověk byl ve všech doposud viděných scénách „jenom“ hercem, a kdy se to znovu otočí s vědomím, že teprve tímhle herectvím se ve společnosti toho času po svém prodírá ke všem možným (i doposud nemožným a jinudy nedosažitelným) životním rolím člověka a ve všech scénách je tedy především živým, dokonale se života chápajícím, život nově dourčujícím – člověkem (ne pouhým hercem). *** Nejhlubší porozumění Leose Caraxe nepatří filmu, ale filmem životu, a proto může dokonale absorbovat film – zároveň tak obojí obsáhnout a překročit, dosáhnout dosud neexistujících možností filmu, a jimi života, a proto zároveň s obrovským vypětím, nejladnější elegancí i nejulehčenějším smíchem plným zmoudřelé, vážné radosti i nejčistšího, pořád nově se rodícího okouzleného nadšení. A to mluvím o monsieur Oscarovi, o Leosi Caraxovi, i o sobě. Krása. Film je znovu mrtev, ať zase žije film. *~ (23.11.2012)

Holy Motors mi přijde mnohem geniálnější než Zlá krev. Tohle jsou nejen audiovizuální orgie, tohle je nostalgické vzpomínání plné mimořádně chytrých nápadů. Holy Motors srší odkazy a humorem, ty nápisy na náhrobcích jsou jasnou ukázkou toho, že Carax se nebojí si udělat srandu z naprosto čehokoliv. Jsem poněkud rozmrzelá pouze sama na sebe, musela jsem se nechat provést celým filmem, abych zjistila, že pointu vlastně znám od začátku, jen mi to nedošlo. A to lze připsat Caraxovi též k dobru. Opět došlo k naprosto dokonalému spojení všech složek filmu, působivá kamera, dokonalý scénář, skvělí herci a výborná hudba. K tomuhle se skutečně velmi hodí skladba Gérarda Manseta Revivre, tohle se prostě musí prožívat a prožívat. (13.01.2015)

"Schůzky." Život jako nekončící virtuální "šichta" v neustálé proměně identit, pod níž už není nic (v noci vyspat a ráno znovu, limuzíny v závěru totiž představují své uskladněné klienty). Nebo naopak: Při neslučitelnosti identit jsme něčím vzájemně identičtí. Nebo figury cosi symbolizující (třeba žebrající stařena by mohla být Paříž, pak většinou nějaké setkání muže a ženy). Tak určitě, Kmotr a Wewerush správně uvádějí, o čem to taky je, mně ale nedochází, proč to je. Vždycky jsem měl nejasný pocit, že ten druh umění pro umění, v němž si libuje francouzská rasa, je tím kýčovitější, čím je umělečtější. Tak i u tohoto filmu: intepretace pro interpretaci. Chvílemi to bylo silné. Naštěstí jsem si předem přečetl moto "pro krásu samotného gesta", které mi při sledování pomáhalo, takže nějaký zážitek by byl. To ale fungovalo jen první hodinu (paradoxně tedy zhruba do chvíle, kdy tato věta ve filmu zazní). Možná je problém v mé filmové negramotnosti (ano, zjistil jsem si dodatečně, kdo že to Oscara vozí, ale co z toho?), možná prostě tento druh nostalgie není mým šálkem (např. muzikálový zpěv na střeše byl pro mne něčím nestravitelným). Ano, dal jsem i méně zajímavým filmům víc, ale tento posuzuji podle toho, jak vysoko míří. Nebýt těch dvou krásně prasáckých epizod (virtuální sex a "kráska a zvíře"), bylo by asi ještě o hvězdu míň. Komentáře stojící za přečtení: Tuxedo, JFL nebo Starsfan tomu asi rozumějí, Marigold taky nekecá, ale já věřím zencitizenovi. /// (Jestli to někoho zajímá: jméno, jímž hlavní postavu oslovuje personál hotelu (Vogan), je před tím zřetelně vidět na náhrobku na hřbitově: Visitez mon site / www.vogan.fr.) (08.12.2012)

Zážitek z tohoto filmu se nedá moc popsat slovy. Je to takový zvláštní a příjemný pocit, kde si užíváte každou vteřinu filmu. Obrovskou pochvalu zaslouží nejenom Denis Lavant ale hlavně všichni vedlejší herci, kteří působili nesmírně sympaticky. Hudební doprovod je také jedna báseň. K závěru to už trošku skřípe ale celkový dojem je výborný. (14.02.2013)