The Organist at St. Vitus' Cathedral
Obsahy(1)
Starý varhaník se bezděky stal svědkem sebevraždy neznámého muže. Ten mu před smrtí odevzdal obálku s penězi pro svou dceru Kláru, žijící v klášteře. Varhaník případ úřadům neoznámil, ale ukryl sebevrahovu mrtvolu ve sklepě. Netušil, že byl přitom sledován bezcharakterním sousedem, cidičem bot, který jej potom vydíral hrozbou obvinění vraždy. Varhaník pojal hluboký otcovský cit k nešťastníkově dceři. Dívka se zamilovala do mladého malíře a z kláštera uprchla. Varhaník to považoval za nevděk a zradu. Ze zármutku ochrnul a nemohl vykonávat své povolání. Nakonec si však dívka uvědomila svou chybu, vrátila se k němu, a šťastný varhaník se uzdravil. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (15)
S panem Fričem si dlouhodobě „rozumím“, takže i tohle setkání dopadlo dobře, kouzlo starých filmů na mne pořád působí.. Melodramatický příběh varhaníka je nejspíš očima dnešního diváka prostý či naivní, já se však ráda nechám unést do roku 1929 a obklopena tichem sleduji stárnoucího muže, jehož jedinou vášní jsou varhany a pak dcera přítele Klára, k níž má otcovský vztah.. Vše, co by se dalo vytknout, odpouštím a hodnotím shovívavě.. ()
Druhý a patreně umělecky nejvýznamnější němý film Martina Friče. Film byl navíc poznamenán i jednu nešťastnou příhodou. Snímek vypráví dramatický příběh nešťastného muže, jenž je tak trochu ne právem podezříván z toho že dohnal k sebevraždě nevinného člověka. Tady ta zajímavost. Je krutým paradoxem, že výrobce filmu Vladimír Stráský s obav před finančním krachem-bankrotem spáchal ještě před nedokončením filmu sebevraždu. Film má opravdu dobrou režii, výbornou Blažkovu kameru, i přes svoje stáří velice ostrou a výraznou, výborný scénář od pánů Václava Wassermana, Martina Fiče a od básníka Vítězlava Nezvala (pův. námět), a krásné reálné prostředí, kde se natáčelo. Jen tak náhodou co jsem poznal bych se zmínil o barokním portálu kostela Panny Marie Vítězné na Bílé hoře, Nové zámecké schody atd. Nebo např. věrohodnou a působivou kulisu Zlaté uličky pro noční záběry postavil architekt Hanuš Gödert, pochopitelně v ateliéru. Jeden z nejlepších českých němých snímků co jsem doposavad viděl, ale myslím si že i vůbec. Po právu byl odměněn zlatou medailí časopisu Filmový kurýr, za nejlepší český film roku. ()
Učebnicový příklad melodramatu s velkým M. Hudbou doprovodila Maud Nelissenová, která obratně střídala klavírní pasáže s varhanními a jako celek dokonale k filmu ladila. Někdy svými tóny vytvořila naprosto hororovou atmosféru, zejména v domě varhaníka, který ve sklepě ukrýval děsivé tajemství (úplně stejný poklop, kde bydlela i Henrietta z Evil Dead 😀). LFŠ UH 2022. ()
K několika pozoruhodným snímkům, k nimž dospěla domácí kinematografie krátce před příchodem zvuku, patří bezesporu i toto dílo režiséra Martina Friče. Umělecký úspěch filmu byl výsledkem spolupráce skupiny lidí, kteří neměli k filmu pouze obchodní vztah, ale kteří se naopak snažili vytvořit dílo, jež by se mohlo směle zařadit po bok významných světových filmů. Výrobce Vladimír Stránský přizval ke spolupráci mladého člena literární avantgardy Vítězslava Nezvala, který scénáristicky upravil původní námět Václava Wassermana a režiséra Friče. Architekt Hanuš Gödert postavil v ateliéru na Kavalírce velmi působivou kulisu hradčanské Zlaté uličky, kterou dovedl s velkým smyslem pro výtvarný efekt zachytit kameraman Jaroslav Blažek. Frič pak svůj teprve druhý samostatný film obsadil největšími hereckými hvězdami. Titulní roli starého varhaníka vytvořil Karel Hašler, který tu mistrovsky navázal na své úspěšné ztělesnění tragické postavy dr. Uhra v Pražského Batalionu. Největší třpyt ovšem vyzařuje božská Suzanne Marwille, která v roli klášterní schovanky Kláry zvolna rekapituluje své výsostné postavení na poli domácí němé kinematografie. Není pak bez zajímavosti, že podobný typ si zopakovala ještě o tři roky později ve Fričově melodramatu Sestra Angelika. Neprávem upozaděný zůstává výkon Oskara Mariona, pro kterého první angažmá v českých ateliérech znamenalo rozhodný okamžik ve vývoji další kariéry (režisér Frič si ho vybral do svých dalších - zvukových - filmů). Standardní figurku bezcharakterního vyděrače ztvárnil Ladislav H. Struna. Premiérou VARHANÍKA a následným katastrofálním požárem Kavalírky se uzavřela jedna kapitola dějin české kinematografie. Pro Martina Friče film znamenal především odrazový můstek ke slávě a úspěchu a zároveň naznačil, v jak velkou osobnost tu Lamačův žák a souputník vyrůstá. Použitím varhanních koncertů Johanna Sebastiana Bacha pak dílo získává neopakovatelnou atmosféru a divákovi zajišťuje hluboký prožitek. ()
Náladu navodzujúce prelínačky obrazu. Atmosféra asketicky strohého obydlia v Zlatej uličke ako protipólu vznešenosti chrámu, ktorému jeho obyvateľ - organista - verne slúži. To sú hlavné devízy filmu o rozvrate pracovného i vzťahového šťastia, spôsobeného zištnými úmyslami neprajníka. Strohé medzitiulky trefne dokresľujú miestami jemne sa vlečúci dej. Celkove ale ide o príjemné popozeranie s rozprávkovo vyznievajúcim dvojakým morálnym ponaučením v podobe zázraku a sebauvedomenia si hriešnika vyrovnávajúceho sa s hryzením vlastného svedomia. Sebavedomý film, smelo konkurujúci dobovým nemým filmom americkej továrne na sny. ()
Galerie (8)
Zajímavosti (1)
- Výrobce filmu Vladimír Stránský pro finanční těžkosti spáchal ještě před dokončením filmu sebevraždu. (Karlos80)
Reklama