Rodinný život

Zanussi opět ostrý jako břitva...nebo spíše jako střep - ne náhodou se ve filmu tak často mluví o skle. Výkon Maji Komorowské (v jejím prvním celovečerním filmu!), je tak fantastický, že nenacházím slov. Slova obdivu ale nacházím pro režiséra, jehož tvůrčí metoda je s mým vkusem dokonale kompatibilní. Krzysztof Zanussi dokáže nekompromisně řešit závažná morální dilemata a přitom pateticky nemoralizovat a neupozorňovat na sebe jako na egoistického auteura, zjednodušeně něco ve smyslu "jenom já jsem ten, kdo vám ukáže, jak to je" (což někdy cítím třeba u Bergmana). Jednoduše dát nitkami scénáře dohromady určitou hypotézu, převést ji na plátno a předat ji divákovi tak, aby přes svou dokonalou přesnost, věcnost a sevřenost nepůsobila směrem k příjemci uzavřeně, ale do určité míry otevřeně, nejednoznačně, s velkým prostorem k manévrování. A manévrovat vně i uvnitř filmu se dá opravdu jakkoliv, což nejvíce vyzní v závěrečné scéně, kdy se Marek vyspí s Witovou sestrou. Není to Wit, kdo mstí sestřinu čest, ale naopak Marek znechuceně odvrhne "marnotratného syna" Wita, jelikož stále nachází k tomuto kroku morální právo. _______ "Viděl jsi někdy lidskou kůži pod mikroskopem? Póry jsou jako krátery. Odporné." (24.12.2013)

Socialistická verze bergmanovské analýzy nefunkčních lidských vztahů. Zanussi potvrzuje jak filmařskou, tak scénáristickou vyspělost, ale přesto se z pohledu dneška nemohu ubránit pocitu, že v podstatě jde jen o další pohled na rozklad kapitalistického myšlení obohacený o existenciální rozměr. I když z hlediska počátku sedmdesátých let jde o význačný posun, protože se začíná reflektovat fakt, že přechod k socialismu nebyl jen filosoficko-ekonomickou otázkou dvou tříd (proletariát a kapitalisté), ale že rozdělil nenávratně i mnohé rodiny ve dví. Po budovatelských padesátých letech, krizi socialismu v šedesátých, jež byla zakončena vpádem vojsk do ČSSR, socialismus konečně počíná vnímat rodinu i s jejím rodokmenem (a ten byl často vykreslován pomocí stromu s kořeny). Zajímavé je, že TGM se ve svých úvahách vymezoval proti marxismu právě z tohoto důvodu (zanedbávání vlivu rodiny na jedince). (02.05.2010)

Další pozoruhodný film o útěcích před realitou, jako jediné spásy a neschopnost pozitivně reagovat na změny tak, aby hlavní protagonisté žili tak, jak chtějí a ne tak, jak si myslí, že chtějí. Pozorujeme bývalou továrnickou rodinu v komunistické době, kdy jejich sláva se už drolí se vším, s čím byla spjata. Hlavní hrdina Wit (dobrý Daniel Olbrychski) se pokusil o zpřetrhání všech rodinných pout. Útěk z rodinného schyzmatu mu přišel jako jedinný správný. Ale přitom je jeho životní osud navždy poznamenán jeho výchovou a původem a jeho definitivní rozhodnutí o útěku je jen jednoduchým vysvobozením ze zklamání, nebo prospěchářstvím. Jeho otec (skvělý Jan Kreczmar) nachází vysvobození útěkem k popíjení alkoholu a jeho nelegální výrobou. Snaží se přivěst svého syna zpět do rodiny, ale je to jen z jeho sobeckých pohnutek a nechuti dopadnout na samé dno komunistické reality. Jeho manželka zvolila svobodu útěkem do zahraničí a její sestra (Halina Mikolajska) se tak stává jedinou osobou, která se snaží rodinné sídlo a potažmu celou rodinu udržovat při životě. Ale vše je nad její síly. Witova sestra Bella (živočišná Maja Komorowska) nachází vysvobození útěkem do sexuální svobody a promiskuity. V momentě, kdy má ale šanci změnit svůj život, tak tuto změnu rázně odmítá. Nestranným pozorovatelem je Witův kolega z práce Marek (Jan Nowicki), který je nejdříve okouzlen rodinou, ale nakonec znechucen jejich určitou vznešeností. A protože pochází z jiných poměrů, má jiné hodnoty, odjíždí znechucen pryč. Život je velice zvláštní a lidé rádi rezignují před krutou životní realitou. Nalézt štestí a spokojenost není jednoduché, navíc pokud si nedokážeme uvědomit své životní priority a honíme se spíše jen za přeludy a za tím, co je v dané chvíli zrovna v módě. Útěk je nejjednoduší, ale také nejzbabělejší řešení. I když v mnoha případech není jiné východisko. (10.07.2010)

Päť osôb v rozpadajúcom sa dome odkrýva rozpadajúce sa vzťahy a postupne zisťujú, že sú nereparovateľné. Film som vnímal ak divadelnú hru a nejaké podobenstvá na poľskú realitu tej doby mi už boli dosť vzdialené.  Celým filmom presvitala bezvýchodnosť a jeho záver ukázal, že si spätosť so svojimi koreňmi protagonisti zreteľne uvedomujú. (06.01.2022)

Dílo dějinného poločasu. I tak je možno charakterizovat tento pozoruhodný film, který z intimních detailů narušené rodiny staví mozaiku skutečného stavu polské společnosti. Zdánlivě protikladný a rozervaný celek rodiny spolu ve skutečnosti pevně souvisí. Skutečnost, že životy jejích příslušníků jsou rozervány, v mnoha ohledech nenapravitelně zkaženy a že příklad pozitivní alternativy synovského modelu je vším, až na to, že lze vyjádřit oprávněnou pochybnost jak nad tím, zda se vůbec jedná o alternativu, tak i proto, že je krajně obtížné pochopit pozitivnost panelákové existence všestranného a všeurčujícího státního dirigismu. Citová pouta nelze přervat, je však možné je deformovat do karikaturních podob lásky, úcty i vzájemnosti, bez nichž je funkční rodina nepředstavitelná. A je-li rodina základní buňkou společnosti, vypovídá to mnohé i o velkých problémech tohoto vyššího celku. Minimum exteriérů, maximum myšlenek a hlubokých postřehů. I po více než třiceti letech a ve skvostném polském pojetí. Zhlédnutí tu neznamená nic, zamyšlení a následný problém řešící pozitivní čin naopak vše. (02.12.2007)