Indie Game: The Movie

Dle mého názoru nemůže být nic lepšího, když vás dokument donutí přemýšlet, zamyslet se nad danou věcí (v tomto případě Indie hry). Když se chcete dozvědět více i po zhlédnutí filmu, a věci, které vás dříve nezajímaly vám najednou začnou vrtat hlavou a chcete vědět víc. Například já jsem okamžitě po shlédnutí začal hledat zmiňované hry a začal se zajímat, jak se jim daří a co dělají v dokumentu zmínění programátoři v současnosti. Nejsem žádný super geek, ale upřímně musím říct, že tento dokument mě nějakým zvláštním způsobem zasáhl. (21.12.2013)

Pro mě jeden z největších zážitků letošního roku. Emocionálně nesmírně silný, skvěle vygradovaný a jako celek opojný v tom, že ukazuje herního vývojáře nejen jako fanouška, který si váží respektu jiných fanoušků, ale především odvrácenou stranu kreativních autorů, kterým se bortí svět téměř ze dne na den. A kolikrát k tomu stačí taková blbost jako pozdní upload na Xbox Live. Z hlediska objektivních kvalit by to bylo za čtyři, ale filmu, ve které na férovku zazní, že jsou dnešní mainstreamové tituly vlastně strašné sračky, mám chuť pořádně přisolit. (13.10.2013)

Mezi filmem a dokumentem je dost tenká hranice, tudíž se do sebe vždycky navzájem tak trochu vpíjely. Vpíjí-li se dokument do filmu, je vše v nejlepším v pořádku, neboť to dává filmům téměř vždy prospěšnou autentičnost a sugestivitu. Proti postupům pocházejících z dokumentů jako ruční kamera nebo práce v neateliérovém reálu nelze rozhodně nic namítat. Zásadní problém nastane, začne-li se naopak vpíjet film do dokumentu, a to se stává bohužel dost často a stalo se to i zde, neboť takové vpíjení obírá dokument o veškerou věcnost a posouvá ho do hrané, melodramatické, sentimentální roviny, kde nemá co pohledávat. Rozhodně netvrdím, že musí každý dokument vypadat jako nějaká garážová lo-fi nahrávka, jen říkám, že nabízet divákům pouze řeky plné medu a stromy obsypané gumovými bonbony a docela rezignovat na jakékoliv konkrétní informace o samotném vývoji her je fatálním omylem a obávám se i ztrátou času. (02.12.2012)

Ani ne tak očekávaný dokument o indie hrách jako příběh tří a půl nadšenců, kteří nemají daleko od geniality. Místo podrobného rozebrání herní indie scény tak dvojice Lisanne a Jamie téma jen pro laiky krátce představí a zaměří se na osudy Phila Fishe a členů Team Meat. Jonathan Blow, který už měl za sebou v době natáčení jako jediný z hlavních účinkujících milionový hit jménem Braid, příběh spíš rámuje, ale jsou to jeho krátké monology, které vlastně vysvětlují to, co se děje v hlavách ostatních. Tlak, které na všechny tři vyvíjí okolí kvůli jejich nadějným, ale dosud nevydaným hrám tak způsobí, že na konci filmu už na sebe práskli tolik, až před kamerou stojí prakticky nazí. Nečekaně dobrý soundtrack dramatičnost jejich situace ještě zvýrazňuje. Jakékoli výtky k věcnému obsahu filmu tak jsou buď úplně mimo nebo otázkou osobních preferencí (a předsudky jsou ze své podstaty vlastně taky mimo). S přihlédnutím k Director's commentary totiž celé dílko dává do posledního detailu smysl a nadšení obou tvůrců jim zároveň namísto podoby nezúčastněných pozorovatelů dává lidskou tvář. Komentář Team Meat už je jenom třešnička pro kohokoli, kdo by rád slyšel dvojici stojící za Super Meat Boy i jindy než v době nepředstavitelného stresu. (11.09.2013)

Když jsem si před koukáním na Indie Game tady přečetla několik komentářů, kde někteří psali, jak je to emocionální snímek, říkala jsem si, co může být na dokumentu o nezávislých tvůrcích her a jejich hrách emocionální. Ač jsem si námět představovala obecnější a s více vzorky, které reprezentují skupinu jako celek více, takhle to nebylo nic proti ničemu. Tvůrci výběr zúžili na hrstku konkrétních lidí a ty emoce tu fakt byly! (13.03.2014)