Režie:
Bruno DumontScénář:
Bruno DumontKamera:
Guillaume DeffontainesHrají:
Juliette Binoche, Jean-Luc Vincent, Emmanuel Kauffman, Marion Keller, Christiane Blum, Alexandra Lucas, Jessica ErreroObsahy(1)
Ke konci své kariéry trpěla sochařka Camille Claudel zdánlivou duševní poruchou. Přestávala věřit ve své umělecké schopnosti a svého bývalého milence, Augusta Rodina, vinila z toho, že jí učinil ze života peklo. Ačkoliv ji její rodina pro její bezpečí a dobro umístila do blázince na předměstí Avignonu, Camille se snažila přesvědčit doktora, že je duševně naprosto zdravá. V zoufalé touze po svobodě a setkání se svým milovaným bratrem ubíhá její život za zdmi léčebny. (oficiální text distributora)
(více)Videa (2)
Recenze (40)
Tři hvězdy za příběh, který je tak skoro o ničem. Čtyři za zobrazení doby a naprosto věrohodnou, tíživou atmosféru tehdejšího blázince. Jasná pětka za skvělou Juliette, která svou rolí doslova žije. Až jsem měl někdy strach, jestli taková není i doopravdy. Celkově lepší čtyři, s tím, že tenhle film je jen dalším důkazem toho, že na nějaké průměrné hodnocení nemusíte brát vždycky zřetel. Bruno mě opět nezklamal. To on snad ani neumí. ()
Pacienti i ošetřovatelky jsou reálné postavy z ústavu, kde se film natáčel. To se píše v zajímavostech. Tak jestli to tak opravdu bylo, potom se skláním před Julliette Binoche, která byla nejenže brilantní v roli Camille Claudel, ale natáčet v tak depresivním prostředí pro ní muselo být i možná dost frustrující. Pro mě tedy rozhodně bylo. Je to poměrně náročný snímek spíš pro trpělivého diváka. Tady se toho moc nenamluví, ale Jullietin královský výkon mě pohltil i beze slov. Obrovskou zásluhu a to bych chtěla vypíchnout, na tom má kameraman, protože dokázal přenést ty výkřiky bolesti a beznaděje i na mě. A všeříkající postava jejího bratra jen dokonale dokreslila atmosféru, v které byla Camille donucena prožít zbytek svého života. ()
Na Dumonta je to dost nevýrazné. Režisér opustil od svého šokování, provokací, těžko čitelné symboliky i od vyprázdněné nelineární narace. Příběh je přímočarý a chybí mu nějaký prvek ozvláštnění. Ať už předchozí Dumontovy filmy byly jakékoliv, vždy obsahovaly něco, co je odlišovalo od běžné festivalové produkce. O Camille Claudel 1915 tohle bohužel říct nemůžu, tohle mohl natočit i libovolný jiný artový režisér a ve výsledku by to pomalu ani nešlo vidět. Ostatně publikum v Puppu zaznamenalo během projekce jen málo odchodů, procentuálně srovnatelné s jinými snímky (alespoň, co jsem si všiml). U předchozích Dumontových filmů to byly spíše hromadné úprky:) ()
[Crème de la crème 2015] Príliš priamy ťah na bránku od honorovaného frankofónneho auteura. Bruno Dumont spravil krok späť a ako nosné téma si zvolil poslednú časť života slávnej sochárky - obdobie, behom ktorého vnútorne umiera a nasledujúcich 29 rokov už nežije, len prežíva v zovretí mĺkvych stien šedivého ústavu. Časový rámec troch dlhých dní, ktoré musí Camille prečkať s vidinou blížiacej sa návštevy svojho brata Paula - útrpne očakávaného Godota, muža situovaného do role spasiteľa, ktorý ju dokáže vytrhnúť z ubíjajúcej monotónnosti a uchrániť od smrti ľudskosti - sa nesie v znamení nedejovosti, ktorá reflektuje jej duševný stav. Lenže ani argumentácia odrazmi vnútorného sveta hrdinky vo vonkajšej realite nedokáže ospravedlniť neskrývanú pocitovú exploatáciu, odohrávajúcu sa v popredí bravúrne komponovaných polocelkov a detailov. Vitálnosť kamerových fines a silne realistický nádych (nediegetická hudba sa do filmu vkráda až počas záverečných titulkov) s dôrazom na afekt ostro kontrastuje s neživotnosťou bezduchých prázdnych figúr, smiešne pokrútených karikatúr bláznov za múrmi kláštora i všade navôkol. Oduševnelý výkon Juliette Binoche vzniknutej umeleckej fraške, ktorá sa nezastaví pred ničím, už len nasadzuje korunu v podobe čistého citového vydierania. Výsek zo života slávnej sochárky tak síce dáva mnoho závažných tém na premýšľanie, nech už je to hľadanie duchovnej a svetskej pravdy či otázka, kto je v spoločnosti skutočným bláznom, no vo výsledku sa sám banalizuje svojim agresívnym výbuchom umeleckosti, ktorá túži po uznaní. A tak, i keď nemôžem povedať, že by som sa nudil, je pre mňa Dumontova snímka prostým mlátením prázdnej slamy. 45% ()
Podivné, temné i zářivé (vyzařující), souhvězdí (nebo snad dokonce vesmír, a ne zrovna malý) al. – Rodin – Claudelová – Marten – Claudel – Rilke – Cvetajevová – Pasternak – Braunerová – Zeyer – et al. mě jako amatérského astronoma uchvacuje mnoho let a mnohými nepochopitelná zdrženlivost mě stále nutká ke stání nad tou skutečně první Fläche, z níž vyrůstá každá Rodinova socha, jak to přesně (ale také sebe-závazně) popsal právě Rainer Maria Rilke, a spleť těchto osudů nedokážu vnímat v odpovídající symfonii linií, ale jen atomicky. Tentýž zásah nepostihnutelným celkem jsem vytušil i v tomto filmovém imaginárním portrétu, jemuž na rozdíl od přesně vystižené tělesné a psychické vlny, tříštící se právě za odlivu o teplou spleť příbřežních travin, do níž je tak slastné i bolestné vstoupit v prudkém létě, uniká ta integrující axis mundi jednoho každého lidského obývání, idea osobnosti tvarující život. Na pozadí nejistého horizontu Paulovy návštěvy (domněle spásného obzoru slitého z nebe rodiny a zemských vršků osvobozeného těla, zvláště pak prstů, kterým se vrátí prvotní síla, ba moc tvořit svět) se místy poněkud vemlouvavě odvíjejí biografické údaje, napovídající, ale jen málo osvětlující, kombinované s dokumentaristicky věcnými záběry na tzv. duševně nemocné (záběry citlivými, posvěcujícími – a tedy i potvrzujícími – duchovní bdělost každého z nich). Na jisté nesourodosti těchto faktů s vlastním vyprávěním obrazem má lví podíl úzkost (!) snímku, jeho vskutku nevelkorysá délka (a tím i spěch). Kulhavost (alespoň ta čapkovská…) by umožnila jak hlouběji proniknout do krásného ticha ztrácejícího se v umělčiných vráskách (a nenechat z ní zbýt jen další sochu, tvořenou hlínou a sluncem), tak otevřít minulost nemuzeálně, tedy jako cosi, co se uskutečňuje právě nyní nebo se uskutečnit teprve má (jak to ve skutečnosti je a každý pohled nazpět nás o tom přesvědčuje). Zato však snímek odhaluje cosi hlubšího (třebas i bezděčně) – to wild name ztracené sochařky, tedy ono jméno, které podle Henryho Davida Thoreaua máme všichni, ale neznáme ho, a oslovit nás jím mohou jen ti, kteří nás nejlépe znají. Nemusel bych psát dál, snad každému, kdo to shlédl a ke Camille Claudelové se na těch pár chvil přidružil, musí být jasné, že zde jde o to nejsvětější pojmenování. O jméno, které dokáží nejčistěji vyslovit jen dětská ústa, která vlastní jedna ze zaměnitelných chovanek, tak odpudivá a také tak bolestná a čistá jako potracené dítě, ochotná vždy utěšit a přes opakovaná zavržení se znovu a znovu vracet. Ovšem; jaké je ale právo kohokoliv z lidí připravit svému bližnímu očistec na zemi? Nevěřím, že se na to Paul Claudel sám sebe neptal… Ale především – ptala se na to jejich matka? A není sama Camille také – potraceným dítětem? Douška: Anebo odhalil režisér skutečně tu ideu, tragickou (ostatně jiné ani nejsou…), Camille Claudelové? Neklíčí v jejím oslnění slunečním sochařem jedné plodné skvrny ta strašlivá slepota umění, která se jako puklé zrcadlo blyští v chladném rozhovoru (monologu svého druhu) s bratrem? () (méně) (více)