Manon od pramene

Adaptace druhé části Pagnolovy knihy Živá voda. Opět výborné herecké výkony a skvělá režie. I atmosféra filmu konvenovala s knihou. Jen mi to tentokrát přišlo maličko "odfláknuté", jako by všichni až moc chvátali, aby už to měli po kupě, rychle do střižny a pak na plátno. No ale stejně je to velmi dobrý film a chuť vyrazit do Provence je při každém zhlédnutí hodně silná. (10.01.2012)

Většina kladů prvního dílu přetrvala, nad tím netřeba vést nářky. Hlavně o hercích to platí do posledního písmenka. Jenže, ono je to tak nějak celé zbytečné. Postavy se zpočátku nikam neposouvají, je v zásadě dlouho dopředu jasné "co, kdy, kdo, jak a proč" a ani děj není z nejzajímavějších. Plyne to jako dlouhý parný den v Provence. Ignoruje se totiž závěr Jeana od Floretty a čeká se až na to "tamta" postava, opět, přijde. Od chvíle kdy učiní svou pomstu je to zase naprosto prvotřídní a bez výhrad, akorát prostě tak nějak navíc. Ovšem tady je na vině spíše Pagnolova předloha. Osobně bych býval raději uvítal jeden tří hodinový perfektní film, než dva velmi dobré stodvacetiminutové, ale... Ale lepší než drátem do oka, že? (25.05.2008)

Velmi důstojné pokračování Jeana. Claude Berri opět personálně i režijně září. Obsadil rolí Manon Emmanuelle Béart. Nedovedu si představit krásnější pasačku koz. Skon psychotika Kohoutka je velice předvídavý a pomsta Manon sladkokyselá. Téměř antický příběh z prostředí jezedáků Provence. Potěšili jste mě Galové, tentokrát jo! (21.05.2012)

Pro mě je tento film vrchol!! Komentuji zde oba díly jako jeden příběh. Je v něm všechno co chci. Příběh tak lidsky dramatický, a vycházející z charakterů místních obyvatel. A to je to největší kouzlo tohoto filmu. Jak nepředstavitelně se podařilo dvěma francouzským hercům to, že si nepamatuju, že bych někomu jeho roli věřil víc. Yves Montand jako Cesar Soubeyran a HLAVNĚ!!! Daniel Auteil jako Kohoutek Ugolin... Nedokážu si představit, co by se mnou tenhle film udělal v kině, když i doma z televize mě příběh drtí neuvěřitelným způsobem. V hlavě se mi stále z poslední reprízy honí scéna vyznání Kohoutka k Manon a jeho šílený výraz v očích... milión procent .. a celá noční hvězdná obloha ... (09.06.2009)

Český ruralismus první poloviny dvacátého století nebyl v širší rodině evropských národů osiřelým jedináčkem; naopak, spíše musíme hledat - a nenacházet - ty národní literatury, které by se vyhnuly zobrazení svého venkova. Podle všeho skvělá literární příloha našla v tvůrčím týmu filmu rovnocenného spoluhráče. I jeho zásluhou před námi ožívá zašlý svět, obývaný lidmi, kteří určitě nebyli lepší než my. Svět až chorobného pobožnůstkářství, pokleslého republikánství Třetí republiky, drobných lidských závistí i zákeřných malicherností nezřídka zločineckého přesahu - v určitém ohledu svět potomků NAŠICH FURIANTŮ nebo skvělých próz Františka Křeliny, českých paralel, které nám lépe umožní pochopit mravní schémata, k nimž se vztahoval hodnotové ideály těchto jihofrancouzských venkovanů. Zprvu spíše stereotypní obraz všedního dne malé francouzské vesnice a odtrženě žijící kozačky-pastevkyně koz se postupně rozrůstá do sourodého celku pojivem postupně poodhalované tragédie, nesoucí ničivý potenciál zmaru a zkázy pro vymírající nejmohovitější selskou rodinu tohoto uzavřeného mikrosvěta. Krůček po krůčku s odzbrojující samozřejmostí rafinované prostoty, která je neomylným znamením skutečně velkého umění, tak ožívá nadčasové téma užívající jako převleků klasických látek dosažitelné lidské historické paměti. Pocit nezvratné osudové tragédie, pocit světa cyklického vesnického roku snad pozdních třicátých nebo raných padesátých let, pocit záměrně vyvázaný z bližších časoprostorových souřadnic konkrétnější doby toto poznenáhlu sílící pohnutí citu i mysli ještě dále zesiluje a znásobuje. Stojíme před tímto divadelním monumentem stříbrného plátna a opakovaně si uvědomujeme: to jsou naše kořeny. Skutečné kořeny. (04.11.2008)