Andrej Rublev

Mám hned několik prostých důvodů, proč se mi Rublev moc nelíbil. -- 1. EMOCE: Pokud zaznamenám v 200 minutové stopáži pouze cca 30 minut, které mě pocitově zaujmou a posadí mě pevně na zadek, tak prostě od přírody nemůžu být spokojen. 2. PŘÍBĚH: Je sice časově a vypravěčsky rozsáhlý, bohatý na postavy a dobové prvky, avšak formálně je až neúnosně roztahaný, zbytečně poetický a téměř po celou dobu jednoduše nudný. Mezi kapitolami jsou sice viditelné souvislosti a vše dává dohromady srozumitelný celek, ale Tarkovskij zasahuje do děje často velmi necitelně, jen okrajově přibližuje časové skoky a divák často neví co, kde a kdy se vlastně děje. 3. HUDBA: Zatímco česká Markéta Lazarová se svou unikátní ponurou výpravou výrazně opírá o nádherný hudební doprovod, zde tahle nezbytná složka všech kvalitních filmů trestuhodně absentuje (mrzí mě to hlavně v ohledu na závěrečnou scénu, kde se projeví přímo enormní hudební potenciál). -- Co se už ale z pohledu kvality upřít nedá, je vymazlená, obrazově neskutečně autentická a surová výprava, kterou by si dali za rámeček všichni velcí režiséři, a také historická věrohodnost co se podoby světského života v 15. století týče. Ani to však nedokáže zakrýt ten smutný fakt, že jsem většinu filmu spíše odevzdaně přetrpěl a že jsem se cítil v naprosto, ale v naprosto jiné společnosti než před dvěma týdny u geniálního Stalkera... 65% (24.02.2014)

Na rovinu říkám, že filmy s podobným tématem jsem nikdy nevyhledával, nevyhledávám a pravděpodobně ani vyhledávat nebudu. Lákadlem pro mě bylo hlavně jméno Andreje Tarkovského. Po první kapitole jsem jen nechápavě pozvedl obočí a po druhé kapitole jsem si říkal, že to asi opravdu nepůjde. Nenechal jsem se ale odradit, ikdyž určitý dluh Tarkovského vůči mě, jako divákovi, jsem cítil neustále. Vše se začalo lámat až od začátku druhé části, která byla (alespoň pro mě) daleko srozumitelnější a stravitelnější. Začal jsem vnímat atmosféru, různé souvislosti a myšlenkové pochody některých postav. Pochopil jsem, že Andrej Rublev je zde vylíčen jako pozorovatel a někdy i přímý účastník událostí, které zmítaly chladným a rozráceným Ruskem na počátku 15. století. První část jsem končil s pocitem nenaplněnosti, druhou s pocitem spokojenosti a částečné satisfakce a jsem opravdu upřímně rád za tuto další netradiční filmovou zkušenost a to i přesto, že podruhé bych to už vidět nemusel. (04.09.2008)

Viděno v 205 minutové verzi. Obvykle nemám rád filmy takové délky, protože nedokáží naplnit smysluplně děj a nuda se dostaví v závěsu. Andrey Rublyov je jedna ze světlých výjimek a i když příběh je prostý, film jsem sledoval se zájmem. Děj je rozdělen do několika na sebe navazujících segmentů. Hlavním hrdinou je mnich Andrey, který se vydává do Moskvy malovat vnitřní prostory kostela. Tady se toho moc nestane, většinou se mluví o náboženství a o životu. V dalších částech jde ale cítit, jak moc Tarkovskij vyspěl jako filmař. Jeho dosavadní filmy byly spíše o několika málo lidech a kulisy nehrály větší roli. V prostřední části jsem měl naopak pocit, jako bych sledovat zrod velkofilmů, tak krásně je natočen nájezd Tatarů na ruské městečko. Syrové, reálné, atmosferické. Někdy máte pocit, že nebylo moc dbáno na to, jestli se někdo zraní nebo ne. Následuje krátká část s Andreyem, který se zavázal slibem mlčenlivosti poté, co zabil jednoho z nájezdníků. Poslední část věnovaná stavění zvonu už s předchozím dějem souvisí minimálně. Atmosférou a svým pojetím mi film hodně připomínal díla Ingmara Bergmana. (11.05.2014)

Nejsem příznivcem podobných příběhů (a například připodobňovanou Markétu Lazarovou upřímně nemám rád) a jediný důvod, proč jsem se ponořil do několika kapitol východní minulosti, byla pověst Tarkovského majstrštyku. I proto jsem přivítal režisérskou verzi, která stopáží přesahuje půlčtvrtou hodinku, abych tak mohl prožít opravdu všechno a doteď nevím, jestli jsem se rozhodl správně. První část jsem si totiž spíše přetrpěl. Životní moudra v obalu syrové historické fresky jsou poněkud silná káva a chytat se každého trpitelského monologu v naději, že rozpoznám jakoukoli oduševnělou ideu, mě zkrátka ničí. Jaké je pak překvapení, když se ve druhé části obraz zcela změní a děj od začátku vtáhne natolik, že se například nájezd Tatarů stane nezapomenutelným zážitkem. Když jsem pak okouzleně vnímal i celé snažení se zvonem a jeho metaforické vyznění, dostal jsem pocit, že jsem snad viděl dva různé filmy slátané pod jeden název. Přesto výhrady k odcizenosti a místy opravdu nesnesitelné pomalosti zůstávají a vzhledem k tomu, že Solaris nebo geniální Stalker hrají mnohem více na fantazii, budu stále tíhnout k těmto pozdějším počinům. (04.09.2008)

Tak jsem viděl Andreje Rubleva. Přistupoval jsem k slavnému tříhodinovému opusu velmi opatrně, žel celkový zážitek mi nedokázal patřičně vykompenzovat náročnost sledování. Výtvarná a technická stránka filmu jsou naprosto brilantní: spousta pohybů kamery po velkých celcích, precizní historická výprava, davové akční scény a v poslední třetině i fascinující náhled na tvrdou fyzickou práci při výrobě a věšení zvonu, to vše zajistilo, že jsem častěji měl z Andreje Rubleva i pozitivní dojmy a na některé pasáže jsem hleděl přímo fascinovaně. Ovšem nebýt pár scén kolem malování a výroby fresek, byť se ve výsledku celkem ztrácí, a dlouhé závěrečné videoprezentace Rublevových obrazů, na základě většiny filmu by mi možná ani nedošlo, že sleduji životopisný snímek o slavném malíři, jelikož mi připadalo, že se umělcovu dílu věnuje dost okrajově. Jako filozofický film řešící témata umělce ve vztahu ke společnosti, režimu, náboženství apod. by na mě Andrej Rublev snad i mohl fungovat, kdyby na mě nebudil tak studený dojem, představitel v hlavní roli nepůsobil podobně nezáživně (co na tom, že prý strávil pro autenticitu během natáčení kdovíjak dlouhý půst, když si mě ničím nezíská a tím pádem i k jeho postavě se mi hledá hlubší vztah...) a dialogy na podnětná témata neevokovaly bezemoční výměnu napsaných replik. Výtvarně nádherné provedení protkané řadou jedinečných záběrů (včetně toho snad nejpůsobivějšího v úplném závěru) značně zachraňuje mé hodnocení, vede mě k jistému uznání a také vnímání osobitě stylové pocty dávnému výtvarnému umělci ze strany režiséra a kameramana, ale jako celek ve mně vyvolává často víc pustého chladu, než nadšení. [65%] (21.09.2023)