Andrej Rublev

Nemám chuť psát tento komentář, protože se obávám, že bych se mohl opakovat. Byl ale předem "objednán", takže splichtím pár vět, ve kterých se pokusím naštvat většinu uživatelů :-) Za prvé musím říct, že po dosledování jsem chtěl umřít. Ještě nevím, jestli to mám brát positivně či ne, takže tomu nechám neutrální hodnotu. Tenhle typ filmů, jako je Markéta Lazarová nebo právě Andrej Rublev, jdou zcela mimo mě. Přijdou mi odtažité, neosobní, rozhárané a samozřejmě - nezábavné. Ani na vteřinu se mi bohužel nestalo, abych přestal myslet na to, že sleduji film. Zapůsobilo na mě několik velmi povedených záběrů, převážně na stylového Rubleva v kápi, zaujaly dialogy (především na začátku), naštvalo mě týrání koní a pobavily některé kruté pohledy na poslední výdechy těžce zraněných lidí. Hudby jsem si takřka nevšiml, samozřejmě vyjma konce, kde na mě zapůsobila dojmem těžce účelovým. Tyhle filmy nechápu, a proto slibuji, že se jim do budoucna budu snažit vyhýbat... (02.11.2006)

Takřka tří a půl hodinová cesta Andreje Rubleva za poznáním Ruska v počátcích 15. století. Vzhledem k tomu, že mu byla na tuhle cestu dáno tolik času, tak ji vykonal skutečně důkladně. Právě stopáž je to, co musím filmu vytknout. Film mě ovšem dostal svojí syrovostí. Film má prostě pasáže silné po filosofické stránce, dále velmi emotivní pasáže a bohužel i ten zbytek, kde toho příliš mnoho k vidění není. Stalker se mi líbil mnohem více. Tohle dílo je určeno výhradně Tarkovskijho obdivovatelům.Ostatní nad ním jen těžko povedou nějaký masturbační maraton. 3*...za každou hodinu jedna... (27.11.2012)

I tento film Tarkovského spíš klade otázky, než něco vysvětluje, a doprovází je syrově melodramatickým obrazem. Kdybych měl jmenovat, bylo by to hned několik scén, které nadlouho utkvějí v mysli (čímž shrnuji hlavní rozdíl proti snovému Vláčilovi). Ať už úvodní trochu mimózní laškování s balónem, dovádění nahých pohanů, dobývání Vladimiru, horečné lití zvonu... Celý motiv filmu, obroda a očista, se na mě přenesl a cítím se myšlenkově hodně jinde. Obával jsem se původně, že budu potřebovat být na film speciálně naladěn, ale naladil si mě raz dva :) (12.08.2012)

Co znamená Markéta Lazarová pro českou kinematografii, tedy monumentální (a velmi nákladnou) středověkou fresku, znamená Andrej Rublev pro kinematografii sovětskou, potažmo ruskou. Měl to být sebevědomý symbol poválečného vzestupu sovětského filmu, pro éru Chruščovova vedení měl představovat totéž, co Petrovův Petr Veliký pro Stalina a jeho partu. Tarkovskij ale snímek kormidloval směrem k náboženské symbolice a mysticismu, konec konců původně nazval své dílo Andrejovy pašije. Osm let si režim s filmem nevěděl rady, než ho vzal na milost. Tarkovskij hodně energie věnoval vytvoření pocitu autenticity - snažil se o syrový, naturalistický styl, používal hrubé, neopracované materiály. Určitě jde o zásadní dílo národní kinematografie, které by dnes vznikalo jen stěží. Pro mě jde o nejstravitelnější Tarkovského film, ale i tak platí, že proslulé několikaminutové záběry leckoho vyčerpají. Pokud jsem v úvodu zmínil Markétu Lazarovou, ta pro mě představuje zřetelně sympatičtější a atraktivnější verzi středověku. I ta stopáž je v případě Markéty rozumější. 205 minut režisérské verze svědčí o tom, že Tarkovskij na diváka nemyslel. Celkový dojem: 80 %. (10.02.2020)

(2x) - Teprve druhý celovečerní snímek Tarkovského o životě ruského malíře ikon je rozdělen na několik kapitol z Rublevova života. Sám režisér shromaždoval materiály o jeho životě několik let, nechtěl jen nahromadit suchá fakta, ale přiblížit lidem myšlenky tohoto výjimečného muže. A tak vznikl černobílý historický film, který sám o sobě není pouhou rekonstrukcí, ale spíš pohyblivou ikonou, která vypráví svůj vlastní příběh. Už ten černobílý obraz bývá v některých scénách až příliš výtvarně ztmaven či zkontrastován, takže vypadá opotřebovanější/starší, než je. Některé tahle ponurost černo-šedé může zaktivizovat, jiné -zhýčkané barevnými filtry moderních filmů - spolehlivě uspat. Pokud jde o mne, zůstávám nestranným středem, protože to není jen obrazová stylizace, co dělá Rubleva ojedinělým. Příběh není pojat jen jako studie jedince, který překročil stín své doby, aby pak za to platil, ztratil iluze, sám sebe a nakonec se při fenomenálním gloria zase našel, byl uznán a umřel. Andrej není hlavním hybatelem děje. Vše, čím prochází se sice děje za jeho přítomnosti, ale zřídkakdy jím přímo ovlivněno. Jsou to právě jeho oči, kterými vnímáme svět. Zprvu vidíme idealistu, který chce sloužit lidem, aby se místo toho setkal s lidským nepochopením, nenávistí a dokonce vraždou. Je proto zbaven iluzí až naturalistickým způsobem (masakr v kostele). Pak se nám Rublev ztrácí ze zorného pole, odsunut do rozjímání a pokání. Poslední kapitola je zaměřena na jinou postavu, která zdánlivě nemá s Rublevem nic společného. Až později, kdy se ukáže její talent a nečekané schopnosti se navrací na plátno Rublev jako hlavní postava a je jasné, že oba jsou v podstatě stejní. Slovo závěrem - Tarkovskij vyhnal historický film na nové zelené pastviny (kde se pasou koně ze začátku i konce filmu), aby ukázal, že někteří nadčasoví průkopníci si nezaslouží rozplácnout na zemi (jako muž v úvodní kapitole). (26.07.2006)