Nostalgie

Jsem na sebe pyšná, vydržela jsem celé dvě hodiny, pět minut a třicet pět sekund mého prvního setkání s Tarkovským a troufám si tvrdit, že i posledního. Z filmu vyzařuje klid, který plíživě nahrazuje neidentifikovatelná forma šílenství, dosahující až hypnotického účinku na diváka, který přichází o svobodnou vůli a není schopen vypnout přístroj, který na něj působí silou statické kamery, věčného přítmí a protisvětla, naaranžovaných kompozic, mlhou, provazovým lijákem, plynoucí vodou, slovy, zhmotnělými zvuky dějů a psího dechu v polomrtvém lázeňském městě, kde se stopařům cizích vzpomínek nevyplatí ani sundat si kabát ... Nepochopené menu, nestrávené sousto a neukojený hlad. (12.03.2013)

Možná, že nechápu úplně všechny metafory, Tarkovským vyjádřený, ale je to tak podmanivý a krásný. Celej film jsem pochopil jako vyjádření touhy po duchovnu, který za života nepřichází. Ovšem posmrtné krajiny ducha je odměňující a nádhernej. Kromě hudby, herců, témat, je zde zcela uhrančivá krása záběrů. Tolik záběrů, u nichž jsem si řek´, že bych rád udělal takovou fotku, jsem v mnoha jiných filmech neviděl, kdo ví, jestli vůbec v nějakým. Možná, že je film trochu těžší, depresivnější, odráží stav duše tvůrce, ale Tarkovskij neni negativní depresivista. Prostě ukazuje nedostatek duchovnosti, následky tohoto nedostatku a zároveň skrytě říká a doufá, že jenom krajiny a existence nadhmotné, a dokonce i nadduševní, přinášejí naplnění a rovnováhu. P.S. Jak je uvedeno v obsahu "člověk, který zahlédl hrůzný prazáklad světa", prosím, prazáklad světa opavdu není hrůzný, hrůzné je někdy nahlédnutí do své duše, popřípadě nesnesitelnost srovnání chaosu své duše s harmonií a krásou universa, jež celý z prazákladu vychází. Ale od toho jsme tady, abychom chaos svůj s řádem obecným propojili a obrazem Prazákladu se stali. (05.01.2010)

Tenhle film jsem viděl kdysi dávno, označil ho za nepochopitelné umění a zapomenul. Co se změnilo po letech? Vlastně málo. Opět jsem sledoval postavy, kterým jsem nerozuměl, vedoucí dialogy, které mi nedávaly smysl. Čistě z estetického hlediska se dá kochat pečlivě inscenovanými záběry, díky kterým jsou některé scény až fascinující. Ale vzadu v hlavě pořád hlodá pocit, že tím autor možná chtěl něco říci. Tarkovskij byl prostě duchovně někde úplně jinde než já, a tak se na jeho filmy zřejmě nikdy nenaladím. (09.11.2016)

Monumentálny minimalizmus. Smútok a pocity odcudzenia vlastnej krajiny so svojho života preniesol Andrej Tarkovskij svojim spôsobom mohutne do tohoto diela. Nenájde sa tu nič veselé. Všetko, od starých zničených budov až po každú jednu postavu, prekypuje nostalgiou. Tým nepríjemným pocitom ktorý zaťažuje myseľ a dušu minulosťou. Minulosť ktorá sa už nedá vrátiť žije v spomienkach. Celí tento film je jedna veľká spomienka ktorá sa odohráva v mysli hlavného hrdinu. Do hlavy mu takmer celí čas nevidíme takže sa skoro celí čas prechádza po ruinách zo zamysleným pohľadom ktorý človeka doslova deprimuje. Vcítiť sa do tejto snímky je veľmi ťažké. Na 100% to dokázal asi iba sám Tarkovsij.Dlhé nábehy kamery nechýbajú. za vrchol filmu považujem scénku so sviečkou v kostole a samovraždu na mramorovej soche doprevádzanú hudbou Ludviga Va Beethovena. (03.11.2013)

Krásně natočené, forma stejně jako u Stalkera na pět hvězdiček, ale příběh jsem nestihnul a to tak, že vlastně vůbec a proto zůstanu s celkovým hodnocením někde v půli cesty. Každopádně začínám zjišťovat, že je Tarkovskij absolutní extrém, co se neplynulosti a pomalosti ubíhání filmu týká. Dát si za sebou například toto a potom něco od T. Scotta, tak zřejmě okamžitě vyhledám lékařskou pomoc. :) (17.12.2005)