Stalker

Co kdyby existovala možnost jediným přáním změnit svět k lepšímu? Ale je to opravdu to, na co člověk dokáže myslet ve chvíli, kdy se mu může dostat největších rozkoší, po jakých kdy toužil? A co když si někdo vlastně přeje jiným ublížit? Má právo riskovat, že nějaká skrytá zášť uvnitř něj přivodí jinému utrpení? Ale jak lze pak žít bez naděje? Stalker vám neodpoví. Stalker ukáže možnosti, zbytek je na vás. Nemůžu říct, že bych plně akceptoval Tarkovského přístup, pro mě je absolutní kniha bratří Strugackých (asi nejlepší scifi román vůbec), ale i tak se mi stále vyjevují některé silné scény a rozhovory, a to jsem toto dílo viděl před nějakými čtyřmi roky. (27.06.2006)

Těžko uchopitelný film. Permanentně filozofující, pomalý, mlhavý, kompozičně vytříbený, těžící maximum ze své stacionárnosti. Pro příznivce úvahových, mysteriózních a pomalých toků asi není lepší volba. Základní premisa je existence Zóny jakožto střeženého místa, kde nikdo nežije, kam nikdo nesmí... kde květiny nevoní. Zóna je mrtvá, přesto má svoje jasně daná pravidla, která musí každý návštěvník dodržovat. A proč Zónu navštěvovat? Inu, někde v jejím děsivě tichém a tajemném srdci se má ukrývat komnata, plnící ta nejniternější přání. Což je důvod, proč Zóna některé lidi přitahuje a jiné k smrti děsí. Co může způsobit takové místo? Protože vydat se na procházku do Zóny není jen tak, existují Stalkeři. Stalker je v principu průvodce, zabývající se "pašováním" lidí dovnitř, odváděním jejich osob do jámy lvové a dohlížením, zda jsou dodržována pravidla. V současném případě budou osobami spisovatel a profesor. Zbytek příběhu je daný. Následuje obrazově přenádherná roadmovie, od samého počátku naznačující nejasnost svého cíle. Tarkovskij si potrpí na dlouhé, téměř nehybné záběry postav i míst, které v celkovém souhrnu dokážou vyždímat více pocitů a divákových úvah, než zbytečné vysvětlivky všeho druhu. Mlčenlivá cesta tří mužů na drezíně, kdy se rachot železnice stává jakýmsi soundtrackem, je tomu dobrým příkladem. Film se dá v podstatě rozdělit do tří částí - první třetina ve své černobílosti přináší - kromě spousty mimořádně fotogenických chvil - Stalkerovo loučení s rodinou, odhalujíc jeho pohnutou minulost. Prostřední část se věnuje cestě, vznáší mnohé otázky a ráda diskutuje o lidské náplni žití. Zpochybňuje se všechno, i samotné zákony Zóny; hledá se pravý význam její existence, smysl stalkerových povinností. Závěr je vypjatý, cesta i poznání tří mužů je u konce a zdá se, že na existenci tajemné komnaty vlastně vůbec nezáleží... alespoň dokud člověk neodhalí svou vlastní životní pravdu. Včetně samotného Stalkera. Asi vůbec největším plusem Stalkera je jeho obrazová (dobře, i zvuková) stránka. Možná jsou krásnější, pestřejší, líbivější nebo působivější snímky, ale neznám moc filmů, kde by se obraz tak dokonale doplňoval s obsahem, pyšníc se perfektní kompoziční stránkou. Dívat se na něj by byl zážitek, i kdyby za jeho několikaminutovými záběry nebyl žádný příběh. Vlastně netuším, co bych mohl Stalkerovi vytknout. (08.06.2008)

Stalker ma po dávke Holywoodskej komercie doslova prefackal svojím filozofickým rozmerom a po dlhej dobe som sa prichytil, ako pri filme intenzívne premýšlam. Prakticky neodhadnuteľná schéma rozprávania príbehu, pri ktorej človek postupne pochopí, že dej nieje až taký dôležitý a že toto je odkaz, alebo skôr okno. Okno do duše zabalené do veľmi sugestívneho sci-fi hávu (pomalé, statické, kompozične skvelé zábery, občasne doplnené ambientnou hudbou) a ktoré sa otvára zžieravej myšlienke: "čo som to vlastne videl?". (06.07.2006)

ANDREJ TARKOVSKIJ, STALKER (1979) __________ Fikce. Poodkrývám cíp vzpomínky, který se roztřepil častým dotykem. Stalkerská otázka. Otázka, kterou nedokážu kloudně vyslovit, natož ji zodpovědět. Přání, které skrýváme a chráníme. Sami před sebou? __________ Co chci pod nánosy děsů, úzkostí, krachů, prasklin, zapomenutých snů, nevyslovených a nenaplněných lásek, zranění, která jsme způsobili sobě i druhým, hanby, lítosti, špatně zvolených cest a blbých rozhodnutí, kterýma jsou naše cesty zpravidla lemovaný jako alej, a kterýma si máme šanci kdykoli zpackat život...? __________ Kde je moje místo? Území. Teritorium. Zóna. Odkud saju živiny, odkud saju to, z čeho jsem živ? Odkud porozumím? Bloudím? Ztratil jsem cit? Nemám cíl? Jsem na scestí? (Zdroj věčného neklidu poutníka, Ahasvera). Hledání tohoto místa se jako stříbrná nit vine skrze Tarkovského filmy, a pojí je v jediný celek. Stalkerský pes. Posel. Mezi světy a mezisvětí. Posel ze Zóny, posel mlčenlivé zvěsti. Zvěsti bez obsahu. Věřit. Ale čemu? Věřit. Proč? Proto. Černý pes, psychopompos, část stalkerova srdce, která zůstává v Zóně, když on odchází, která mu vychází v ústrety, když se vrací, když přijde Čas. To nejvlastnější ze mne, co nikdy nevlastním. Stalkerský pes, posel, který putuje - světy, filmy, životy. Černý pes, Tarkovského poslední spojení s tím, co je mu nejdražší, s vlastí, s domovem, v dobách nejtěžších, v dobách vyhnanství (Nostalghia, 1983) . Tarrův černý pes, zubožený a hladový, jako Tarrova víra, couvá před Karrerovou zoufalou zuřivostí (Béla Tarr, Kárhozat - 1988), zatímco Fliegaufovi štěkající psi (Benedek Fliegauf, Tejút, 2007) se stanou bytostnými strážci a posly 'zapomenuté důstojnosti světa'. Nic tak v sobě nezrcadlí rozdíly i zapíraná spříznění Tarra s Tarkovským, jako stalkerský pes, jehož čtyřnohý stín kradmo vstupuje do Tarrových filmových obrazů. Nic tak nestvrzuje lehkost, se kterou Fliegauf překračuje stín svého mistra, než štěkot jeho psů. (14.05.2010)

Stalker sice nese označení sci-fi, ale zde je určení žánru nepodstatné. Nosníkem jsou filozofické rozpravy spisovatele s profesorem o lidstvu, o přáních a o víře. Snovou atmosféru filmu dokresluje nádherná doprovodná hudba. I ve Stalkerovi Tarkovskij dokázal, že je umělec. Jeho talent se podepsal na kameře. Ať už je film zrovna černobílý, či barevný je vždy na co se dívat. Pastva pro oči. (10.06.2005)