dennykr

O bozích a monstrech. Tentokrát nesledujeme souboj dvou konkrétních "národních" monster (jako v King Kong vs. Godzilla), ale japonský a americký přístup ke gigantickým záporákům obecně. Edwardsova šupinatá aktualizace úzce provazuje dva hlavní rámce – hollywoodský blockbuster a japonskou tradici kaiju eiga, přičemž subversivní práce s prvním podmiňuje představení druhého. Ve výchozí pozici jde o americký velkofilm od něhož očekáváme pravidelné dávkování přehledných atrakcí s aktivním protagonistou v centru. Jenže všechny lidské postavy zůstávají někde na pomezí pasivních přihlížejících a vykonavatelů dílčích, mnohdy nepodstatných, úkolů. Velkolepé destrukce se zase přesouvají až na samotný závěr, protože v první polovině je Edwards okázale odepírá. V této úrovni však nejde o – dobovou kritikou zmiňované – samoúčelné provokování, ale úskok směrem k pravidlům cyklu kaiju eiga. Filmů, v nichž lidské postavy pracují na daleko obecnější úrovni. Plní funkce referenčních bodů a skrze jejich pozici může divák sledovat souboje monster, jimž se vše podřizuje. V původních japonských filmech se tak lidští hrdinové věnovali vlastním podzápletkám – jež exploatovaly rozličné žánrové rámce – a v závěru uvolnili prostor velkým soubojům. Godzilla (2014) přichází s fascinující variací, paralelně totiž s kaiju eiga rozvíjí rovinu hollywoodského blockbusteru. Vojáci i vědci ve svých úkolech pravidelně selhávají a ustupují do pozadí, avšak stále konají! Bez ohledu na výsledek. Ve své podstatě jde o vyobrazení amerického aktivního přístupu přežívajícího ve světě, který ovládl japonský bůh. // Nejde o plnohodnotnou variaci kaiju eiga, ale o jakýsi mezistupeň, který podvrací divácká očekávání napojená na rámec amerických blockbusterů, aby japonskou tradici představil. // To reflektuje i obecnější přístup lidských hrdinů. Pro amerického vojáka je Godzilla monstrem, asijská strana volí slovo bůh. V dichotomii Hollywood X kaiju eiga totiž oba pojmy reprezentují širší tradice a konotují odlišné soubory vědění i hodnot. Monstrum mnohdy provází podobná série činností: objevení, identifikování, odhalení slabin, zničení. Lidé jsou hlavní, aktivní. Na druhé straně se tato dynamika mění, protože s bohem je to naopak. Je pojmenován a lidé ustupují. Zaujímají pasivní roli, protože jednotlivce i jejich koordinovanou (racionální) snahu přesahuje. // Edwardsova reinterpretace také zamilovaně pomrkává po Jurském parku a dokonale rozumí i oné hollywoodské tradici. A kromě toho, že jde o remake až absurdně nádherný, plný fenomenální práce s obrazem i prostorem, reprezentuje bezmála dokonalé spojení svou diametrálně odlišných souborů tradic. A je jen málo filmů, které bych měl raději.

(Spoilery) Vyrostl jsem ve společnosti videokazet s epizodami IV, V a VI, jejichž dialogy jsem se učil zpaměti, později jsem navázal na epizody I, II a III v kinech, zatímco jsem hrál množství videoher. Od Jedi Outcast přes Empire at War po The Old Republic. K Poslednímu z Jediů přicházím, ať chci nebo ne, z pozice dlouholetého fanouška. Přesto necítím nejmenší potřebu původní trilogii iracionálně zakonzervovat. Vytvořit z ní nedotknutelný mýtus, ignorovat prequely, případně odhodit nejnovější film jako parazita, který svatou auru narušuje. Epizody I-III sice trpí tím, že je psal převážně Lucas sám, ale chytře pracují s množstvím odlišných žánrových tradic. J. J. Abrams zase trošku upjatě, ale obratně zasadil Star Wars do nové éry. Problémem bylo zúžení palety inspiračních zdrojů, z nichž čerpaly předchozí filmy. Jeho snímek nevychází tak důmyslně z množství rozličných filmových a literárních textů, ale referenčním bodem se stává právě původní trilogie. Zůstává v komfortní zóně nostalgické aktualizace. V roce 2016 už Gareth Edwards nekompromisně dekonstruoval mýtus rebelů ve skvělé parafrázi Tuctu špinavců, vlažně přijatém, ale fantastickém Rogue One. / Poslední z Jediů je pak nejpodvratnější epizodou. Na nejvyšší úrovni se vrací Luke Skywalker, protagonista tří kanonicky nejdůležitějších Star Wars filmů, který je esencí vývojového vzorce zrození hrdiny (viz. kniha Tisíc tváří hrdiny). Očekáváme-li ho v pozici mistra, zklame nás hned dvakrát. Luke byl hrdinou ve třech filmech, tentokrát musí přijmout novou roli. A cesta k ní není jednoduchá. Podvratný je i vztah mezi Renem a Rey. Dívka je vedena k temné straně Síly, chybí ji sebekontrola a cítí nenávist. Fantastický Driver naopak projevuje lítost a slabost, otevírá se možnost jeho návratu ke světlé straně. Vymění si role? Spojí se? Johnson vede divácká očekávání klikatou cestou, aby se hrdinové vrátili do svých výchozích pozic. Avšak daleko silnější, aniž by byli tíženi stínem minulosti. A Supreme Leader Snoke? Co s tajemnou postavou, která stála v centru fanouškovských teorií? Může to být Darth Plagueis? Johnson trhá na kusy nejmilejší činnost fanoušků, snahu o odhalení a pojmenování neznámého. Odpovědi na tyto otázky totiž nepřichází a Snoke je z vyprávění nekompromisně odstraněn. Reprezentuje totiž přežitý vztah mezi mistrem a učedníkem, který patří minulosti. / V závěru nepřichází ani souboj se světelnými meči. Není totiž důležité, aby Luke zemřel v souboji s Renem, klíčová je osvobozující a uvědomělá oběť, která vyšlape cestu nadějnější budoucnosti. Nikoliv boj, ale gesto. Postava Rose v závěru verbalizuje klíčový motiv přežití naděje, odklánějíce se od destrukce. / I stylisticky je film nádherně promyšlený, baví mě práce s červenou barvou, hlavně v akčních sekvencích. Jde o drobnosti jako shození jednoho ze Snokeových Redrobes do turbíny, kdy cáry kostýmu asociují kusy těla. Na solné planetě Crait je pak střihem vytvořena iluze krvavého řezu. Johnson také reflektuje základní zdroj inspirace pro původní trilogii, tvorbu Akiry Kurosawy. Dá vzpomenout na Ran, Snokeova komnata připomene Kagemušu a práce s flashbacky zase Rašomona. Film je plný nádherných celků a skvělá je i práce s tichem. Rozhovory Rey s Kylem jsou doprovázeny tlumením ruchů okolí a iluzí prostorové kontinuity. Laura Dern pak stojí v centru jednoho z nejdojemnějších a stylisticky nejodvážnějších momentů celé série. / Odpor vůči roztomilým Porgům a humoru neberu v potaz, jde o logicky udržovanou kontinuitu. Humor byl součástí série vždy, stejně tak naivně roztomilé mimozemské rasy - Max Rebo z Návratu Jediho, kapela Figrin D'an and the Modal Nodes z Nové naděje, ptáci Kiros ze seriálu Klonové války či rasa Ewoků z měsíce Endor. / Jde sice pouze o rychlý souhrn dojmů po několika nadšených projekcích, ale právě promyšlenou prací se stylistickými, narativními i motivickými tradicemi působí Poslední z Jediů jako osvobozující pokračování. Respektuje vše, co mu předchází, ale nenechává se tímto dědictvím svázat. Johnson obratně navazuje na Lucase, ale jeho film je subverzivnější, stylisticky odvážnější a zasazuje galaktickou ságu do nových, současnějších, kontextů. Poslední z Jediů je něčím, co Hvězdné války nutně potřebovaly. Filmem o generační výměně, naději a hlavně, promyšleným krokem kupředu.