Cesta ven

Tradične obľúbenú tému z našich končín ohľadne rómskej menšiny a jej života, ponúka aj film Cesta ven (2014). Film získal svoju priazeň aj na Art Film Feste a bol dva krát ocenení v kategóriách za najlepší film a herečku. Príbehovo dobre koncipované a tvorcovsky pútavo natočený pohľad do života a problémov tejto menšiny, ktoré prinášajú starosti ale i malé radosti. Herecky ako na hojdačke pri danom zložený amatérských hercov ale prevažne je to snaživé a dá sa to zniesť. /videl v kine: 55%/(filmový festival Art Film Fest 2014) (05.07.2014)

Atmosféra byla hutná, napjatá, plná emocí a až nepříjemně autentická.Nebylo mi z toho dobře po těle. Vyprávění Žanetina životního příběhu bylo syrové a přesvědčivé.Měla jsem pocit, že nehraje, ale žije a tak to bylo se všemi postavami. Ze začarovaného kolotoče zmaru se blbě vystupuje a to nemusí jít nutně jen o Romy. Přesto jde jen o jednu z mnoha výpovědí. (16.02.2015)

Vtahující, ale uměřené, nic neulehčující, nepřikrašlující, nezakrývající, ale ani neupadající do klasických polarizujících černobílých nálepkujících klišé.... a také autenticky, civilně poetické v detailech i dynamice dramatické křivky, jako je poetický život sám... Sledujeme mladou rodinu, která nezastírá svoje kořeny a geny, a zároveň si přeje žít důstojně ve většinově bílé společnosti a dobře vychovávat svou dcerku, a potýká se přirozeně a věrohodně se všemi nešvary a překážkami, o něž to má v naší společnosti těžší jak právě pro svoji etnicitu, tak pro přináležitost k nejchudším vrstvám občanů, což se s tím žel drtivě pojí, a v neposlední řadě právě proto, že odmítá žít kriminálním či vyloučeným způsobem života, ač ji do toho v podstatě celý systém i jednotlivci absurdně tlačí.... Sledujeme tak zevnitř, zblízka propadání dvou schopných, sympatických dospělých lidí sociálním systémem, drsně limitované životní možnosti v pastech sociálního vyloučení, dávkových pastech a dluhových pastech a  máme šanci pochopit, jak komplexně se takové smyčky utahují, a jak nespravedlivě jsou v tom oběti ponechány se stigmatem, že si za to můžou samy, ač to v devadesáti procentech případů není pravda - a z určitého úhlu pohledu to není pravda nikdy. Téma sociálního vyloučení, nedůstojného života na okraji, zrcadlí Petr Václav střízlivě, s citem a s klidem (ale nikoli netečností) skutečného filmaře, a také s hlubokým smyslem pro zdrchanou, rozprášenou, ale stále ještě přežívající cikánskou kulturu, která je v mnohém (péče o rodinu, pospolitost) pevnější než ta převládající soudobá... Petr Václav toto vše plasticky a hodnověrně vystihuje nejen zde, ale i v dalších svých snímcích, a přitom se nejedná o účelovou sociální kritiku, ale o plnokrevná filmová díla, jaká mají v Česku posledních dekád svojí filmařskou kvalitou jen stěží a zřídka obdoby (umí to třeba Olmo Omerzu, Všechno bude). Jestli vás Cesta ven oslovila, podívejte se určitě i na Nikdy nejsme sami. *~ (07.11.2022)

Klaudia Dudová o tom, jaké je to být Romem a přitom cítit odpor k cikánskému šálu či cickimen haluškám. Po celou dobu metráže se naše Romka potácí v kruhu vší, ubytoven a laciných párty, kde touha šáhnout si na stehno Romky je stejně velká jako vstup do kina se slevou. Fantastickou myšlenkou filmu je jeho zakončení - zmar nad zmar. 76 % (04.03.2020)

Původně jsem chtěl napsat "nejlepší český film od Rodina je základ státu (2011)", ale pak jsem si zkontroloval kolik jsem vlastně z té naší produkce viděl a opravdu toho nebylo mnoho, většinou jen ten nejchválenější snímek roku. Takže jinak - viděl jsem "pecky" minulých let Fair Play a Ve stínu (vizuálně sice na úrovni, ale dramaturgicky a dialogově neohrabané a polopatické) a tomuhle nesahají ani po kotníky. Přirovnání k realismu bratří Dardennů je na místě. Budu fandit na Lvech. (12.02.2015)