Moderato cantabile
Moderato cantabile: Storia di uno strano amore
Seven Days... Seven Nights
Režie:
Peter BrookScénář:
Marguerite DurasKamera:
Armand ThirardHrají:
Jeanne Moreau, Jean-Paul Belmondo, Didier Haudepin, Jean Deschamps, Pascale de Boysson, Valeric Dobuzinsky, Colette RégisObsahy(1)
Anne je žena znuděná životem, jednoho dne je svědkem vraždy v baru, kterou spáchal její přítel. Krátce nato se setkává s mladým mužem, nezaměstnaným dělníkem Chauvinem, s nímž nalezne společné téma – vražda a její okolnosti. Jejich debaty postupně přerůstají ve vztah i přes propastné rozdíly sociálního prostředí, z nějž oba vzešli.
Román Moderato cantabile je dílem spisovatelky Marguerite Duras a vyšel v roce 1958. Jeho převodu na filmové plátno se chopil režisér Peter Brook, autorka předlohy se podílela na scénáři. Film dnes patří ke klasickým zástupcům francouzské nové vlny a vynikl zajímavou prací s kamerou, především ale hereckými výkony. Jeanne Moreau podala psychologickou studii melancholické ženy toužící uniknout ze stereotypu nudného života bohaté dámy s takovou přesvědčivostí, že cena za nejlepší herecký výkon na festivalu v Cannes nebyla pro nikoho překvapením. V Cannes byl snímek nominován i na Zlatou palmu za nejlepší film. Film byl natočen ve francouzsko-italské koprodukci a premiéru ve Francii měl 25. května 1960.
(argenson)
Recenze (33)
Pred niekoľkými rokmi som čítala túto knihu a nevedela som si predstaviť, ako by sa dala sfilmovať. Všetko je to o pocitoch. Človek si myslí rôzne veci o druhých, o rodine, o všetkom okolo seba. A nič sa nedeje. Človek si žije so svojimi myšlienkami a nikto mu nič nehovorí, pretože nie je na čo reagovať. Ostatným môže pripadať zamyslený, melancholický. Keď však človek začne hovoriť nahlas o tom, čo si myslí, druhí môžu byť poriadne zaskočení tým, čo sa dozvedia. A keď sa objaví poslucháč, ktorí reaguje na vyslovené otázky a pocity, človek naraz začne rozprávať o všetkom možnom a je potom ťažké odhadnúť, kedy prestať, aby sa poslucháč necítil presýtený, preťažený, vystrašený, nepríjemne. Anne (Jeanne Moreau) celý týždeň stretáva Chauvina (Jean-Paul Belmondo). Najprv sa rozprávajú o vražde, ktorá sa stala v dome, kde obaja boli prítomní, ale postupne prechádzajú na vlastné city. Jarná ešte sivá príroda neposkytuje rozptýlenie, a tak sa celý príbeh sústreďuje na postavy a ich vzťahy. Čierno-biela stránka filmu tomuto silne sústredenému príbehu pristane. ()
Jestli se chcete hodinu a půl totálně nudit a poslouchat z úst představitelů mlácení prázdné slámy (neboli totální hovna), pusťte si Moderato cantabile. Nudnější film jsem už dlouho neviděl. ()
Ze začátku film vypadal zajímavě, dobrá psychologie postav, vražda a její rozebírání jsou vždy atraktivní témata. Bohužel se film začal pak táhnout a moc se v něm nedělo. Ke konci jsem měl velký problém, abych neusnul.. ()
Umelecka artova nuda. ()
Děj milostného a tak trochu i tajemného příběhu je jednoduchý, avšak velmi pevný v základech. Pronesené dialogy vyznívají takřka jako verše a romantickou atmosféru společně s nádherným soundtrackem velice vynáší. Jeanne Moreau a Jean-Paul Belmondo vytvořili dvojici, na kterou je radost se dívat. Příběh je skutečně jako báseň mající jedno pojítko a tím je kavárna, kde se stane tragédie z lásky. Anne a Chauvin se tam seznámí. Kupodivu je to i místo, kde Anne Chauvina vždy najde. Plamínek lásky zažehne a je otázkou, jestli to tam, kde to všechno začalo, zase také skončí. A hlavně jak. Vše co je ukázáno má nějaký smysl a symboliku, k čemuž je nutný potřebný kontext k jejich uchopení. Motorový člun procházející otevřeným oknem v úvodní scéně je interpretován jako symbol svobody. Magnólie v některých scénách představují sexualitu Anny a když v jedné zavře okna, signalizuje to její neschopnost sexualitu zvládnout. A nebo víno, které Anna pije. To jí pomáhá zapomenout na sociální zátěž, kterou drží a symbolicky tak popisuje její odloučení od takového břemene. A jsou tu mnohé další. Snímek podle knižní předlohy Marguerite Duras je krásným přepisem a velice láká si onu knihu přečíst. Snímek se už stal poněkud zapomenutým a je to škoda. Jako ukázka, jak se takovéto filmy mají dělat, je velice příkladná. ()
Bohužel, za dlouhý čas od svého natočení film velice zestárnul, příběh vyčpěl, a ani herecké výkony to již nedokáží zachránit. Filmový jazyk se značně změnil. Opět se tak potvrzuje, že umělecká literatura si v tomto směru může dovolit experimenty bez zásadnější újmy na kvalitě a trvalosti výpovědi, zatímco film vždy velmi riskuje. Durasová, moje literární favoritka (byť ne všemi svými díly), tak zůstává stálicí na literárním nebi, nicméně snímky natočené podle jejích próz (nemluvě o těch, na kterých se přímo podílela) již patří pouze do historie filmu. Výjimku představuje Milenec, vedle Bolesti snad nejlepší Durasové novela. V případě Milence jde však o výjimečné spojení silného autobiografického příběhu s vynikající režií (Annaud) - a jak známo, sama autorka v tomto případě s Annaudovým pojetím zásadně nesouhlasila. Inu, střetly se dva různé světy, respektive dvě různé doby. ()
je nudny?nie je nudny? zalezi na tom,v akom je clovek rozpolozeni.v ten den som mal za sebou uz 2 filmy,bol som unaveny a zaspal som.ale uspal ma aj solaris /pricom tarkovskij je moj oblubeny reziser/.svedci to o ich nekvalite? **** ()
Film je opravdu umělecký,na mě však až moc-bylo mi jasné co chce básník říci,ale šíleně mě nudilo pořád stejné tempo,ponuré prostředí města a vlastně i děj.Sic originální Ztvárnění lásky bez polibku,to se jen tak nevidí,ale hodnotím jak se to líbilo mě-takže za umění a podání hlavních dvou představitelů alespoň takhle. ()
Moderato cantabile - Pomalu a zpěvně, jak syna hlavní představitelky Anne, tak i některé z nás, poučila v úvodu filmu postarší slečna učitelka hry na piano. Tento snímek je přinejmenším zvláštní a zajímavý. Jeho tempo odpovídá jeho názvu, s čímž dnešní divák může mít jisté potíže a když se k tomu přidá nedostatek akce, lze pochopit dvě i méně hvězdiček. Ale kdo má rád francouzskou novou vlnu, tomu to vadit nebude. Pozoruhodné černobílé záběry francouzské dělnické periferie 15 let po válce, začínající Belmondo, to vše je zajímavým dokumentem své doby. Lehce tajemná zápletka není tím nejdůležitějším. Stala se záminkou málo pravděpodobného setkání dvou lidí z naprosto odlišných společenských vrstev, kteří k sobě pocítili silnou přitažlivost. Chauvin si uvědomuje neslučitelnost těchto dvou světů a odchází dříve, než se cokoliv mohlo stát. Film je obloukovou spojnicí výkřiku neznámé ženské oběti vraždy na začátku příběhu a zoufalého výkřiku zklamané ženy na konci, kterou si posléze odvádí domů její manžel. Výrazová úspornost herců a vnějšího prostředí, absence rušivých vlivů dějových odboček, či dalších postav, souzní s krystalickou jednoduchostí příběhu. Nechává divákovi volnost pocitů a dost času na to, aby se mohl vcítit do příběhu a uvědomit si i jistý morální rozdíl filmových představitelů dnešní doby a doby nedávno minulé. Který hrdina by dnes váhal nad povyražením si s krásnou a bohatou ženou jenom proto, že jí miluje? Bez problémů čtyři hvězdičky. ()
Toto je přesně typ filmu, který si vychutnávám a užívám si jeho uměleckosti. Vůbec mi nevadí, že se pořád nic neděje, že děj skoro neplyne, že je to skoro o ničem. A ono to vlastně není o ničem, je to o bohaté znuděné paničce, která hledá rozptýlení. Když toto napíšu, dá se dle toho natočit snímek úplně jiný, než který vznikl. Pravda, nemusím film vidět opakovaně, ale pro tento zážitek to bylo opravdu nadprůměrné - 80%. ()
Nejsilnějším momentem pro mě byl Chauvinův odchod na samém konci filmu: jak snadné by bylo zneužít, ponížit zoufalou ženu... ()
Nová vlna? Stará nuda! ()
Hodiny klavíru jsou pro Pierrra stejně tíživé, jako pro jeho matku Anne život v manželství rámovaném zlatou klecí v podobě vily vlivného městského bankéře. Dusivý stereotyp nenaplněného života Anne naruší tragická událost v Café de la Gironde, jíž je Anne pouze vzdáleným a nepřímým svědkem. Anne je prostoupena magickou přitažlivostí k místu tragédie a touhou po poznání, co se v osudný okamžik v Café de la Gironde přihodilo. Když se Anne následující den po tragédii seznámí na baru Café de la Gironde s nezaměstnaným dělníkem Chauvinem, je rozehráno moderato cantabile mezi dvěma naprosto odlišnými světy. Režisér filmu Peter Brook dokázal mistrně přenést na filmové plátno literární předlohu a následný scénář Marguerite Durasové a to nezpochybnitelně díky Jeanne Moreau a Jean-Paul Belmondovi. Hluboce pocitový film s nadčasovým přesahem. ()