Fantozzi

„Oci, prečo mi hovorili Čita?“ Takže týmto sa to v roku 1975 začalo. Nekonečné životné peripetie talianskeho účtovníka Uga Fantozziho (Paolo Vilaggio), ktorý dáva novú hĺbku slovám „smoliar“, „sociálne znevýhodnený“, „človek milión“ a „pod papučou“. Tvorcovia snímky nás v jednej chvíli rozosmievajú bláznivou, až grotesknou scénou (Fantozzii verzus autobus, Fantozzi verzus slávnostná večera), prípadne siahajú WTF smerom á la Monty Python (japonská reštaurácia) a hneď nato chcú, aby sme súcítili s hrdinami (manželka žiarli, škaredá dcérka je šikanovaná). Dokonca neváhajú použiť niečo, čo nebezpečne pripomína orwellskú satiru šialeného systému na spôsob 1982. Proste veľká nechápačka a nemalá konina. Kedysi spolužiaci jednotlivé časti (Vilaggio hral Fantozziho ešte v roku 1999!) citovali a rehotali sa týždeň v kuse. Ale to už bolo dávno. A mňa to nebavilo už vtedy. (13.07.2008)

Paolo Villagio byl herecká extratřída. Podat takto komické situace s takovou noblesou, že sice víte, že se jedná o absolutní nesmysl, ale užíváte si to a berete to za příjemnou podívanou, to neumí moc herců. Ačkoliv jsem z novější generace, tak proste i 45 let stará komedie mě dokáže zabavit. A zde to platí dvojnásob! Celou tu satiru na lidské neštěstí jsem si užíval plnými doušky, člověk už to dneska po těch mnoha zhlédnutích zná prostě nazpaměť. Nabídne to možná i slabší sekvence, ale ta kadence těch úderných vtipných glos to válcuje na plné čáře. Za highlight prvního dílu považuji rituál s ranním vstáváním na sekundu přesně, to mi roztrhalo bránici na malé kousíčky. Nesmíte film brát jako nějaký celek a klást důraz na příběh, tady si člověk musí vychutnat ty jednotlivé, leckdy moc nenavazující skeče. Trochu mě po těch letech zarazil závěr, ten se mi osobně moc nezamlouval. I tak ale srdcovka. Za mě dávám 8/10 (25.11.2020)

Napsat 100 minut, které mi nikdo nevrátí je možná až moc kruté, ale humor, který je údajně tak legendární zřejmě není můj šálek kávy. Přikládám to generačnímu rozdílu. V mých očích není trapné herectví Fabia Frizziho, ale mě bylo trapně za něj, jelikož to musel hrát. Možná kdybych byl jiná generace, tak bych na to měl jinačí názor. (09.04.2022)

Ako dieťa 80tych rokov som sa tešil na scénky ako futbalový zápas, zamestnanecký mrak, stavanie stanu alebo šprint z roboty na konci šichty. S odstupom času je škoda, že nebol využitý vo väčšej miere námet človeka milión proti obrovskej korporácií a namiesto toho je to niekedy až príliš zdĺhavá zlátanina s množstvom trávnych vtipov. Z nostalgie 5/10 (31.01.2016)

Jediná postava italské kinematografie, se kterou se dovedu plně a dokonale ztotožnit. Paolo Vilaggio stvořil archetyp hrdiny, který si získává sympatie diváků nejen úšklebky, komickými grimasami a výmluvnými gesty, ale především tím, že zhmotňuje a zpodobňuje jeden ze zásadních rozměrů lidství (a snad všech živých bytostí), a to: snahu přežít. Za cenu ústrků, ponížení, výsměchu, tělesné úhony aj. obtíží se snaží projít všemi nástrahami života a ukázat tak svou nezničitelnost. Filmy s Fantozzim jsou jako cyklus ikona svého žánru a některé z nich učiněným majstrštykem. V porovnání s nedostižným třetím dílem má tento první díl několik slabších míst, ale stejně je to skvělá zábava... každý kdo má v sobě, alespoň špetku zaměstnaneckého naturelu, však, myslím, nemůže tento druh lidové zábavy odsoudit. (07.06.2016)