Gadžo (S02E02)

Před kamerou se snaží každý chovat slušně. Chtěl bych vidět, jak by to dopadlo, kdyby se dokument nenatáčel na kameru. Přesto měl režisér štěstí, že narazil zrovna na ty "lepší". Otázka soužití se nedá narvat do padesáti minut, objektivita je proto minimální, bylo by to povídání rozdělené na mnoho epizod. (23.04.2014)

Názor člověka, který v Ústí žije? Gadžo je tendenční blivajz! Už samotná skutečnost, že cikánská rodina profitovala z ústředního antihrdiny, musí každého soudného člověka bít do očí. Předlice jsou místo, kam nevede žádná z cest obyvatel města. Je to místo, kde se dějí zvláštní záhady. Například odkud se berou tuny odpadků, které několikrát týdně hoří na dvorcích domů? Ne, děkuji. Pokud jste se nechali ovlivnit a myslíte si, že všichni, co je nemusí a vyhýbají se jim, jsou zákonitě blázni s pěnou u huby, pak jste dost velký naivky... (14.08.2014)

Jo, tohle je třeba výbornej díl. Tentokrát není prostor stěžovat si u Žurnálu na "super téma, ale nikterak hlubokej ponor". Chápu, že je to idealisticky zjednodušené, ale taková to holt byla zkušenost. A to zkušenost přímá. Zatímco všichni ostatní remcají o negativních zkušenostech nepřímých. Jasně, že svět je plnej barevnějších charakterů, ale Tomáš prostě na některé barvy narazil a představil je i právě proto, abychom na to my příště nekoukali jako na problém o dvou vrstvách, dvou barev a dvou stran. Baví mě ta angažovanost ČŽ a baví mě ty následné debaty - > cíl splněn. (07.01.2018)

Skvělé. Směrem k Tomáši Kratochvílovi smekám uznale klobouk. Od začátku dokumentu jde o (přiznané a proklamované!) zážitky jednoho člověka, odehrávající se převážně v rámci malé komunity, po dobu půl roku. Jde o mikropříběh, ze součtu kterých je ta naše objektivně neuchopitelná realita tak nějak poskládaná, a který zdaleka nemá ambice ji popsat celou. Tomáš se otevírá divákovi názory i životní etapou, ve které se nachází, a to s obdivuhodnou lehkostí onoho každodenního žití, až překvapivě vzdálenou do absurdna vytočeným dojmům světa mediálního kýče a konspiračního narativu. Nechává k sobě (a k nám) jen a pouze promlouvat několik málo lidí. Přemítá, diskutuje a tuto žitou každodennost - směrovanou přiznaným námětem díla - předává dál. Odborných antropologických prací, založených na dlouhodobém terénním výzkumu, které jdou mnohokrát více do hloubky, bylo napsáno spousta. Jenže ty nikdo nečte, maximálně z nich nějaký pseudospasitel napřesdržku drze vytrhne a šeredně překroutí jakousi citaci. Tato popularizační rovina sociální a kulturní antropologie má velkou sílu a výpovědní hodnotu, snad i proto, že si může dovolit být více na osobních emocích postavená. Snad ten banální příběh několika rodin dokáže naprasknout onu debilní nerealitu hloupě paušalizujících obecných pravd, internetových hovadin, davové hysterie a nebezpečného přijímání myšlenky kolektivní viny a vzdálí diváka od černobílého světa zjednodušování a fanatismu. Gadžo není manipulativní. Je názorový, subjektivní, laskavý a uvěřitelný. Děkuju za to. (24.04.2014)

Osobní deník se vší zaujatostí, co k tomu patří. Kratochvíl vzal vážně nejčastější argument z diskusí slušných Čechů a půl roku ho žil. Takže zatímco Slušný Čech křičí, že "naše děti bijou cigáni", i když jeho vlastní děti prokazatelně nikdo nebije, Tomáš Kratochvíl může říct, že zkusil, co obnáší soužití, zaznamenal ho a došel k závěrům, které dokument předkládá. Nikde netvrdí, že romská komunita je plná Jardů a Margit, všechno, co říká je: co když v každém ghettu několik Jardů a Margit žije? Možná to pak řeší záhadu, kterou zmiňuje pan farář - proč je jeden dům opravený a druhý bouračka. Nic se nedá aplikovat absolutně, sympatie, ani antipatie. Gadžo je z mého pohledu úspěšným pokusem bourat stereotyp jeho prožitím. Ano, je to logicky velmi selektivní, ale sympatické je, že autor chce dopřát hlasu všem stranám, které potkává. Že jako největší dement opět vychází Slušný Čech, kterému bijou "naše děti" (nebo mu to aspoň říkal někdo, kdo slyšel někoho, komu ty děti cigáni bili), není určitě výsledek autorovy manipulace. Chtělo by to víc podobných pohledů, aby i gadžo z Prahy pochopil, co to je ghetto a jací lidé tam vlastně končí. Zatím dík ČŽ za tyhle vlaštovky. P.S. K té slušné pracující rodině... zdá se mi, že dokument celkem jasně naznačuje, že Jarda za sebou nijak slušnou minulost nemá a určitě nejde o filantropa pracujícího pro blaho romské komunity... Autor tedy nenatáčí modelového dobráka, ale prostě člověka schopného udržet disciplínu ve vlastním domě. (24.04.2014)