Punkový syndrom

Dokument moc nemá názor nebo koncepci, jen nám ukazuje čtyři mentálně hendikepované pankáče, jak zápasí s každodeními činnostmi a občas si vjedou do vlasu kvůli nějakému dada sporu o to, jestli jsou nebo nejsou pedikéři kreténi. Nepoznáme jejich soukromí, jejich touhy, co pro ně punk znamená... jen se tak nějak vezeme na povrchní vlně zábavy z toho kontrastu drsného punku a křehkých pánů, co si občas zapomenou sundat kalhoty, když jdou na záchod. Nic se tu neřeší, nezkoumá, k ničemu nejdeme - a po 80 minutách tento sled náhodných situací prostě skončí, bez jakékoli katarze. Za mě teda zklamání. (04.03.2018)

Punkový syndrom, zábavné, trošku jiné, prvně jsem si myslel, že to je o nějaké punkové kapele a jejich vzestupu, hned po prvních minutách jsem zjistil, že to je úplně jinak. Čtyři monumentálně zaostalí jedinci z pečovateláku mají celkem slušné nadání a tak tato podceňovaná skupina hraje texty o svých problémech ze života. Tak snad už jen Perkele! (30.07.2015)

Nejvtipnější na tom je, že punk tohohle mentálně postiženého komanda zní v podstatě úplně stejně jako jakýkoliv jiný punk a finština zní tak jako tak jako jazyk mentálně postižených, takže nevidět obličeje muzikantů a jejich přeci jen trochu podivné chování, možná by mě ani nenapadlo, že jsou jiní. Každopádně zajímavý počin, ačkoliv místy trochu nudí. (17.03.2015)

Komunikácia s mentálne postihnutými a riešenie ich sociálno/spoločenských problémov sú vo Fínsku rádovo o úroveň vyššie než v našom regióne. Aspoň mi to tak vyplynulo z tohto primárne rockumentárneho filmu o pankovej skupine. Už len skutočnosť, že mentálne postihnutí majú skupinu s vlastnými textami, riešacimi ich úprimnú nasranosť na systém, parlament aj pomery, či i na (z nášho pohľadu) výhody, je samo osebe výnimočné. Navodzuje úvahy o miere možného samostatného života takto postihnutých ľudí. Niektorí totiž sami požadujú aby neboli ťahaní za ručičku. Zjavne im však celkovo rovnocennejší prístup nahráva a zvyšuje sebavedomie. Prekvapivo rozumné, zábavne formulované i obstojne zahrané myšlienky ľudí, u nás často spájaných s menami ako idiot, mentál, mongoloid a podobne. Na koncert týchto pankáčov bez póz by som sa rád šiel pozrieť. P. S. Úprimne vychŕlená nasraná zrýmovaná agitka proti pedikuristom, ktorí sa len starajú o nohy a nútia ísť na kadejaké objednané termíny nemala chybu. (19.11.2012)

Dokument je okořeněn energickými punkovými písněmi. Subkultura punk vznikla v letech 1976 a 1977. Obsahovala zdeformované reflexe všech hlavních poválečných subkultur. Punk znamená například slangový výraz označující nepotřebný materiál, veteš, krámy, ale je to také označení pro mladé surovce, darebáky, kriminálníky. Klasické punkové období bylo v letech 1977 - 1985. Postpunkové období 1985 až po současnost vznik hard coru a grunge na jedné straně a totální komercionalizace punku na straně druhé.Řada mladých punkových skupin hrála písně jednoduchým agresivním stylem, který zaujal protestně naladěnou a znuděnou mládež. Poměrně primitivní hudba a militantní texty. Punkeři neměli rádi hippies, kteří chtěli svět zachránit. Nihilisticky ho chtěli zničit. Clark (2004:225) punk definoval jako projev vzteku.Vzteku na vládu a vztek na umírněnou vzpouru kontrakultury hippies,vztek na komercializaci rockenrolu. S anglickým punkrockem je spojován i squatting, což je ze své podstaty politický akt.Počítá s ilegálním zabráním cizího majetku. Vizáž měla provokovat měšťáka. Punk ale dopadl stejně, jako dopadli po roce 1968 američtí hippies - stal se módním zbožím. Punková vlna kape 1976-1977 zahýbala rockovým světem. Charakteristickým punkovým heslem je "no future" K punku neodmyslitelně patřilo také pogo, specifický a vizuálně divoký tanec. Základem je divoké skákání při němž dochází ke srážkám s ostatními. Ke koncertu patři také tzv. stagediving, tedy skákání z pódia do hlediště crowdsurfing, kdy se člověk "povozí na davu" (v dokumentu k vidění v závěru na festivalovém koncertě) .Punk má anarcholevicovou orientaci. Velmi malá část punkerů se však řadí k ultrapravici. Důležité je podotknout, že punk ve své podstatě nikdy nebyl násilný. Když věk členů překračuje hranice 2530 let, subkulturní party se většinou rozpadají. (z knihy Smolík: Subkultury mládeže, Grada) (11.02.2018)