Člověk ze železa

Lepší film ako ten "z mramoru". Možno aj preto, že je priamejší. Nahliadnutie do poľskej duše, ktorá je mi trochu vzdialená, aj do poľských revolučných časov, o ktorých toho veľa neviem. A samozrejme odvaha výjsť s takýmto filmom kritizujúcim pomery, ba priamo komunistickú vládu. Na druhej strane, film je to strašne preťahovaný a tunajšie nadhodnotené hodnotenie sa zjavne nezakladá na kvalite filmu, iba na odvahe kritizovať. (22.07.2019)

Voľné pokračovanie Človeka z mramoru (1977), zároveň jeden z najúspešnejších filmov z hľadiska návštevnosti v kinách v Poľsku a paradoxne to stálo Wajdu stabilné miesto a nútený exil. Narozdiel od prvého filmu je tento menej intelektuálne artový a viac sústredený na spirituálnu a emocionálnu stránku postáv. Paralely s komunistickým režimom a potláčanie práv robotníkov práve represívnymi zložkami je opäť raz vyšperkovaný viacúrovňovým pohľadom do vidieckeho aj stredostavovského prostredia. Protirečivosť a tvrdá autenticita je zabalená v typickej Wajdovej sieti zložitého príbehu, kde sentiment je vnesený na miesta, ktoré sa priamočiaremu výkladu vymykajú na míle ďaleko. Aj preto sú jeho filmy tak silné. (30.08.2019)

(1001) Film opakuje vypravěčské schéma Člověka z mramoru a ve filmařském slova smyslu není ani tak svěží a ohromující jako předchůdce, ale styl zrovna u tohoto díla není podle mě důležitý, protože se jedná o trochu jinou kategorii. Zatímco Člověk z mramoru je film intelektuální, Člověk ze železa je film ze srdce. Hlavní hrdina a zjišťované informace nejsou tentokrát tím nejdůležitějším, nejzajímavější je celá situace a všechny okolnosti. Jak řekla moje kamarádka: Když si člověk představí, že by v té době u nás vznikl film, ve kterém by hrál Havel, natož aby žehnal svatebčanům bílými karafiáty demokratické manželství... (29.05.2014)

Polským přátelům se díváme na paty nejenom v tomto případě. Skutečnost, že film byl natáčen a do kin uváděn v Polsku mimořádného stavu osmdesátých let, vůbec frustruje: u nás by vzdáleně této laťce odpovídal rok Pražského jara (ŽERT), ale aby takto aktuální námět mohl být pojednán s tak pro režim brutální věcností a přesností a aby se jedním z jeho hlavních hrdinů stal skutečný Lech Walesa, to skutečně u nás ani v době největší tolerance režimu k alternativnímu světu disentu a šedé zóny nemá obdoby. Napětí v tomto filmu budeme hledat marně. Jeho poslání totiž nespočívá v atraktivním napínavém ději, ale v divácky vděčném ztvárnění ožehavého tématu, pojednaném Wajdou s velkou vnitřní kázní a ohromující uměleckou bezprostředností. Zdá se být až snovým, že téma, pro některé nejen naše tvůrce volající po spíše publicistickožurnalistickém ztvárnění, je tu pojednáno do zralého a nanejvýš poučeného uměleckého tvaru. Na první pohled uchvátí, že ČLOVĚK na natáčení až pohádkově ožívá, že vše do sebe zapadá se snadností, která je ovšem jen velmi zdánlivá a předpokládá důkladnou znalost prostředí, potřebný autorský nadhled a schopnosti opravdu tvořivé v dalších částech práce. Film je pomníkem nejenom událostí r. 1980, ale i těch gdaňských, o deset let starších, v nichž bylo patrné přímé odeznívání Pražského jara. Neméně věrohodně působí i postižení policejního a mediálního komunistického prostředí. Kvalitní výběr herců patří k tradičním přednostem wajdovského osvojování tématu. Dokument, který je povýšen na výsosotné umění, pandán nadnárodního významu k československým budovatelským filmům padesátých let. V tom tkví pro někoho až příliš latentní, ale o to skutečnější dramatičnost děje, atraktivnost jen zdánlivě šedého všedního dne, štafeta, předávaná s pověstnou polskou zarputilostí z jedné do druhé generační ruky. Pokud bychom hledali obdoby v naší národní kinematografii, nalezneme je v zdánlivě méně výrazných dílech typu děl jako OBŽALOVANÝ, STATEČNÁ SLEČNA, SMRT SI ŘÍKÁ ENGELCHEN a asi nejvíce v průhledně alegorické BÍLÉ PANÍ. Ale i tato díla si ponechávají poslední zbytky někdejšího budovatelského idealismu a o otevřenosti, věcnosti a pronikavosti wajdovského rukopisu si mohou nechat dát zdát. Polský velikán světového věhlasu se tak stal velkým kronikářem polských dějin dvacátého století a jeho tragických momentů počínaje dílem nejzralejším - KATYNÍ - , jež stojí na konci jeho hvězdné umělecké dráhy, na něž jen zdánlivě navazuje naopak dílo rané - POPEL A DÉMANTY, které zobrazuje poslední okamžiky polské poválečné protikomunistické rezistence. Polské kinematografii jen svědčí, že na na tento velký úkol není Wajda osamocen. Před velkou a námi často nedoceňovanou kinematografií hraného filmu našich severních sousedů bychom měli smekat. V polistopadovém čase Česka zvláště často. Srovnání, které nám nabízí, pro nás totiž vyznívá až příliš jednoznačně a nelichotivě. (04.07.2011)

Reportér Winkel - obraz Polska, které žilo přes deset let na vodce a jen tvrdá protialkoholní léčba ho může zachránit, i když kocovina bude obrovská. A i když postava Macieka je o poznání jednostrunější než ta otcova v Člověku z mramoru (takový romantický rebel zdánlivě bez příčiny) a některé jsény jsou naivně a oslavně revoluční (Tomczyk dělá ochranku Walesovi, přibíhá jeho žena, kterou právě pustili z vězení a společně se slzami v očích sledují z pozadí sálu podpis mezi Solidaritou a vládou - vyjádřeno prostě: stávka to nebyl jen Walesa, ale mnoho bezejmenných dělníku a jejich oddaných manželek), film je neobyčejně silný - záběry z roku 1970, vyhazov z TV, problémy s hrobem... / A co my Češi? Zmůžeme se někdy na takovou reflexi komunismu? Nebo se budeme donekonečna tvářit, že to byla šílená sranda (viz Černí baroni od Švandrlíka, švejkování v Koljovi apod.)???? (28.08.2009)