Zatažený závěs

Pardé je filmem, který klade velké nároky na diváka a jeho aktivitu. Prolínání režisérových představ se skutečností, která reflektuje omezenost jeho tvůrčí svobody, se odehrává v prostředí jedné chaty na pobřeží. Zpočátku nespolehlivé vyprávění divák zpětně přehodnocuje jako představy právě Panahiho. Jeho postavy k němu upírají pohled, vnímají ho, on však postupem času přestává vnímat je. V průběhu filmu dochází k přepisování dosud získaných informací (divák si není jistý, zda jde o představu, vzpomínku nebo o realitu, která se stala v minulosti, což později s přibývajícími podněty aktualizuje). Po skončení však v divákovi přebývá i řada nezodpovězených otázek. Stylisticky se jedná o velmi propracovaný snímek. Hned první několikaminutový záběr odhaluje postupy, kterých Panahi využívá v celém filmu. Ať už jde o velkou hloubku pole s využíváním několika zároveň probíhajících akcí, nebo dokonale vyváženou kompozici každého záběru. Nesmírně inovativní je však práce se zvukovou skladbou a její skloubení s obrazem. Zvuk se často stává primárním (jediným) zdrojem informací a upozaďuje obrazovou strukturu. Na této úrovni tak pomocí zvuku přenáší divákovu pozornost a posunuje vyprávění. Pardé je jedním z nejlepších filmů, které jsem na 48. MFFKV měl možnost zhlédnout. (03.07.2013)

Znám pozadí vzniku filmu a film to nečiní nijak lepším. Nápad sám o sobě špatný není, ale vytřískat se z toho dalo daleko víc. Možná si tu někteří pletou tvůrčí invenci s tvůrčí impotencí. Jak jinak si mám vysvětlit, že se ve filmu vyskytují sáhodlouhé a ještě ke všemu opakované záběry? Kdyby se zkrátily na únosnou délku a vystřídaly se opakovačky, neměl by snímek nejspíš ani třicet minut. Tohle odradí každého soudného diváka a pár jedinců si nad tím může honit triko, že se nenudili. Hlubokomyslné je to asi stejně, jako když se akademik pokouší nacpat do každé věty co nejvíce cizích slov, aby tím zakryl, že nemá co říct. (02.07.2013)

Panahi se rozhodl ve svém novém filmu ještě hlouběji proniknout do své beznadějné životní situace a vytvořil jakýsi nevědomý dialog s vlastními nejistotami a vnitřními démony. V něčem mi to připomnělo Bergmanova sebetrýznivá díla, především svou hlubokou a zvnějšku těžko uchopitelnou introspekcí. Nejpřímočařejším výkladem pro mě bylo zobrazení Panahiho vnitřního sváru, rozhodování o možnostech další existence. Zcela se uzavřít před světem a oddat se svým myšlenkám či z tohoto světa dobrovolně odejít? Dvě přízračné postavy představující tyto krajní póly, jsou později vystřídány vstupem samotného režiséra na plátno. Extrémy se tím vyrovnávají, ale neztrácí na naléhavosti. Panahi však do vyprávění otiskuje i výpověď o (ne)uchopitelnosti reality, o tenké hranici představ a vnějšího bytí, a tím činí předávanou šifru ještě nečitelnější. Každopádně, pro ty, kteří se film chystají zhlédnout, na závěr tápavého komentáře jedno zcela konkrétní varování: pořádně si rozmyslete, jestli nemáte problém se sáhodlouhými záběry, kde se před kameru vyndává několik minut podnos plný nádobí či kde sebevražedkyně pomalu vstupuje do moře, které je u pobřeží sakra mělké. Mnozí diváci se neubránili smíchu a když se poté některé záběry vracely, řada z nich začala opouštět sál. Subjektivně má tedy film několikanásobnou délku a vzhledem k vyhrocené subjektivnosti a nesdílnosti nejde o příliš naplňující zážitek. Já jsem tedy za vykonanou odyseu s tímto počinem očekávané zadostiučinění bohužel nezískal. (29.06.2013)

Na rozdíl od většiny komentujících, kteří film viděli a vnímali v roku vzniku, jsem se dostal k Zataženému závěsu až zpětně poté, co mě zaujal režisér Jafar Panahi díky filmu Taxi Teherán (2015). Zmíněný snímek taktéž stál i na ojedinělém experimentu, ale současně byl divácky velmi vstřícný, což naopak tady (stejně jako v předchozím Není to film) rozhodně říct nelze. Panahi po restrikcích a následném přechodu do ryze undergroundové tvorby zde pořád jakoby hledal a ve společnosti druhého spolurežiséra zkoušel různé formy autorské filmové výpovědi. Rozhodně se tu v nejednom nápadu rýsovalo cosi zajímavého včetně režisérova dnes již pravidelného prvku mystifikace diváka... také je postupně vidět, jakou promyšlenost Panahi věnoval filmu (navzdory podmínkám, v jakých vznikal) po formální stránce, nakolik tu scény a prvky ze začátku filmu nacházejí své završení k závěru, jak vyladěné některé dlouhé záběry jsou (zejména ten rámcující, přes pohled zamřížovaného okna). S rozehraným obsahem už je to ale horší: silná úvodní půlhodina s minimalistickým napětím i obstojný zbytek první poloviny bohužel od jisté doby přechází do fáze, kdy se pro mě ze Zataženého závěsu místo silné výpovědi s napínavým dějem stávala hlavně zmatená mystifikace včetně metafilmových zvratů. Zpočátku jsem cítil, že rozumím, co mi chce režisér sdělit, že ono podobenství o uzavírání se do své "jeskyně" se zakrytým výhledem ven a nabízející jen jediný možný pohled na svět, jako v té televizi běžící pak pro chudáka pejska beze zvuku, má velký smysl a vytváří v pohltivém minimalismu neskutečně silnou záležitost... jenže ve druhé polovině jsem si už připadal jako u rozházené skládanky, která sice měla všechny díly a já (díky formě) úspěšně složil celý ten obal, ale s vnitřkem si ne a ne poradit... konečné poselství mi uniká. Z toho důvodu jsem zvažoval klesnout s hodnocením ještě níž, ale k dobru přidávám, že oproti Není to film mě tento film zdaleka tak nenudil, a že jsem vnímal u Panahiho jistý posun a promyšlenost alespoň po formální stránce, byť jeho vrchol pro mě přišel až za další 2 roky. [60%] (05.05.2023)

Za úvod bych dal bez váhání 5*, jenže pak to bohužel šlo stále víc a víc dolů. Sice to, co z toho vypadlo, nějaký smysl dává a ta finální myšlenka se mi i líbila, taky věřím že pro Panahiho to bude dost osobní, ale nemůžu si pomoct, délka mi přišla přehnaná, děj zbytečně pomalý a vlastně to v druhé polovině i ztratilo můj zájem. A přitom je znát, že to Panahi má skutečně propracované a ten náhlý zvrat tomu všemu dává mnohem hlubší smysl, ale na víc jak lepší 3* to prostě nevidím. I když bych hrozně rád dal víc. Jinak je to opět další Panahiho nelegální film a ta deprese z domácího vězení se zde odráží docela dobře (vlastně to ani o ničem jiném není), ale žádný silnější dojem to ve mě prostě nezanechalo. Jeho nejslabší film to ale podle mě není. Silné 3* (23.03.2021)