Zatažený závěs

Pardé je filmem, který klade velké nároky na diváka a jeho aktivitu. Prolínání režisérových představ se skutečností, která reflektuje omezenost jeho tvůrčí svobody, se odehrává v prostředí jedné chaty na pobřeží. Zpočátku nespolehlivé vyprávění divák zpětně přehodnocuje jako představy právě Panahiho. Jeho postavy k němu upírají pohled, vnímají ho, on však postupem času přestává vnímat je. V průběhu filmu dochází k přepisování dosud získaných informací (divák si není jistý, zda jde o představu, vzpomínku nebo o realitu, která se stala v minulosti, což později s přibývajícími podněty aktualizuje). Po skončení však v divákovi přebývá i řada nezodpovězených otázek. Stylisticky se jedná o velmi propracovaný snímek. Hned první několikaminutový záběr odhaluje postupy, kterých Panahi využívá v celém filmu. Ať už jde o velkou hloubku pole s využíváním několika zároveň probíhajících akcí, nebo dokonale vyváženou kompozici každého záběru. Nesmírně inovativní je však práce se zvukovou skladbou a její skloubení s obrazem. Zvuk se často stává primárním (jediným) zdrojem informací a upozaďuje obrazovou strukturu. Na této úrovni tak pomocí zvuku přenáší divákovu pozornost a posunuje vyprávění. Pardé je jedním z nejlepších filmů, které jsem na 48. MFFKV měl možnost zhlédnout. (03.07.2013)

Opuštěný dům na pláži jehož zatažené závěsy nahrazují vězeňské mříže, tentokrát nahradí režisérův hlučný byt v centru města z předchozího filmu Tohle není film. Jde již o druhý ilegální snímek, který Panahi spolu s kolegou natočil ve svém domácím vězení. Zákaz tvorby je opět porušen a film se i tentokrát povedlo vyvézt mimo íránský stát. Režisér opět využívá uzavřenosti prostoru ať svého osobního, kterým je obklopen nebo tvůrčího, jehož možnosti jsou značně omezeny. Tentokrát však autor více experimentuje s narací a dává větší průchod imaginaci, jež nepodléhá žádnému omezení. Samotný příběh, který se začíná postupně rozpadat drží tak pohromadě neustále přítomný strach, nedůvěra a sklíčenost, kterou Panahi již několik let prožívá. Zatažený závěs představuje opět boj proti oficiální ideologii íránského státu, proti nesvobodě a představuje osobní boj autora se sebou samým. (29.06.2013)

Panahi se rozhodl ve svém novém filmu ještě hlouběji proniknout do své beznadějné životní situace a vytvořil jakýsi nevědomý dialog s vlastními nejistotami a vnitřními démony. V něčem mi to připomnělo Bergmanova sebetrýznivá díla, především svou hlubokou a zvnějšku těžko uchopitelnou introspekcí. Nejpřímočařejším výkladem pro mě bylo zobrazení Panahiho vnitřního sváru, rozhodování o možnostech další existence. Zcela se uzavřít před světem a oddat se svým myšlenkám či z tohoto světa dobrovolně odejít? Dvě přízračné postavy představující tyto krajní póly, jsou později vystřídány vstupem samotného režiséra na plátno. Extrémy se tím vyrovnávají, ale neztrácí na naléhavosti. Panahi však do vyprávění otiskuje i výpověď o (ne)uchopitelnosti reality, o tenké hranici představ a vnějšího bytí, a tím činí předávanou šifru ještě nečitelnější. Každopádně, pro ty, kteří se film chystají zhlédnout, na závěr tápavého komentáře jedno zcela konkrétní varování: pořádně si rozmyslete, jestli nemáte problém se sáhodlouhými záběry, kde se před kameru vyndává několik minut podnos plný nádobí či kde sebevražedkyně pomalu vstupuje do moře, které je u pobřeží sakra mělké. Mnozí diváci se neubránili smíchu a když se poté některé záběry vracely, řada z nich začala opouštět sál. Subjektivně má tedy film několikanásobnou délku a vzhledem k vyhrocené subjektivnosti a nesdílnosti nejde o příliš naplňující zážitek. Já jsem tedy za vykonanou odyseu s tímto počinem očekávané zadostiučinění bohužel nezískal. (29.06.2013)

Než jsem si stačil ujasnit odpověď na otázku, zda mohou zatažené závěsy způsobit, že dům, v němž se očividně všude svítí, někdo (policisté, v noci) považuje za dům, v němž se nesvítí, a v němž proto nikdo není, ukázalo se, že klást podobné otázky je naivní : vnější a vnitřní skutečnost se v tomto díle volně prolínají. Partovi (který mi v hlavní úloze na začátku připomněl Ludvíka Vaculíka) kdysi pro Panahího napsal "Kruh" ; na rozdíl od něj se "Zatažený závěs" tvůrcům příliš nepovedl. Osou nudné alegorie, zbytečně dlouhé a ve své postmoderní stavbě zbytečně ctižádostivé, je nimrání sebestředného umělce ve vlastním nitru. V literatuře běžná věc, ve filmu jsem si na ně dosud nezvykl, leda když obsahuje humor, citovou výzvu nebo závan nového. V "Zataženém závěsu" jsem nic z toho nenašel. (26.08.2016)

Znám pozadí vzniku filmu a film to nečiní nijak lepším. Nápad sám o sobě špatný není, ale vytřískat se z toho dalo daleko víc. Možná si tu někteří pletou tvůrčí invenci s tvůrčí impotencí. Jak jinak si mám vysvětlit, že se ve filmu vyskytují sáhodlouhé a ještě ke všemu opakované záběry? Kdyby se zkrátily na únosnou délku a vystřídaly se opakovačky, neměl by snímek nejspíš ani třicet minut. Tohle odradí každého soudného diváka a pár jedinců si nad tím může honit triko, že se nenudili. Hlubokomyslné je to asi stejně, jako když se akademik pokouší nacpat do každé věty co nejvíce cizích slov, aby tím zakryl, že nemá co říct. (02.07.2013)