VOD (2)
Obsahy(1)
Renomovaný íránský tvůrce se ve svém druhém snímku natočeném v rámci nuceného domácího vězení proměnil v taxikáře, který prostřednictvím rozhovorů s rozličnými klienty nabízí vytříbeně kritický pohled na íránskou společnost. Panahí tu bez jakékoli sebelítosti a s odzbrojujícím humorem nastoluje otázku, jak se má chovat umělec v zemi, která mu neumožňuje svobodu projevu. S kamerou připevněnou za předním sklem svého vozu natočil Panahí film výmluvnější než mnohé sociopolitické studie. (Film Europe)
(více)Videa (2)
Recenze (67)
Docela by mě zajímalo, jestli na tom konci to byli zloději, nebo někdo z politického dohledu. On ten film je totiž o obojím, a pak těžko ten konec přesně rozšifrovat. Chvílemi mi ten film taky přišel trochu patetický, takové to až moc tlačení na pilu v "podívejte se, jak se nám tu špatně žije, když chybí svoboda projevu". Netvrdím, že to tak není, o islámských státech si myslím svoje, ale tady už to chvílemi znělo trochu... ufňukaně ne, sebelítostivě?, naivně? a až moc. Je znát, že je to celé sehrané, ale vůbec mi to nevadí - člověk se o té společnosti dozví i tak hodně, a je s podivem, jak moc to připomíná komunismus v tom zakazování filmů, natáčení, oblečení, účesů apod. Zajímavě na mne působilo zamyšlení, jak se dívat na zloděje (ti usvědčení jsou popraveni v přímém přenosu, ale asi to zločinnost nesnižuje), když uvážíme, že jde o lidi na dně společnosti, kteří se náhle ocitnou na dlažbě, a tak nevědí, co dělat jiného. Hodně mne "pobavilo" - nakolik je to šílené a věřím, že jde o přesný přepis zadání - jak paní učitelka vyjmenovává vše, co ve filmu může z politicko-náboženského hlediska být, a co ne. Děsné, i když z takové dálky smutně úsměvné. A tuhle "kulturu" nám sem vozí, jak je prý vyspělá. Zajímalo by mě, jak tam probíhá výuka na filmové škole, o níž je ve snímku taky zmínka. Zajímavá byla i pověra o rybách z Aliho pramene, které mohou majiteli přinést další rok života... Ono to má v rámci filmu samozřejmě svůj přesah, protože mnozí tam přežívají nejen z roku na rok, ale ze dne na den. Nu a nakonec jsem si z filmu odnesl, že v Teheránu jezdí každý jako prase. ()
Tedy málokdy se stane, že mi něco tak moc připomene reálný socialismus a komunistický totalitní režim u nás před rokem 1989, tak jako nový film Jafara Panahiho. Formou exotické home video z teheránského Taxíku, obsahem opravdu výstižná obžaloba totalitního systému a nástin popisu mechanismů totalitní moci. To, co v taxíku říká dáma s růžemi či školní desatero, jak má vypadat íránský film, za to by měly v Íránu padat hlavy místní nomenklatury...zatím se za to alespoň na západě udělují festivalové ceny...jako výraz morální podpory lidem uvězněným za totalitní íránskou ,,železnou oponou"... Jízda taxíkem teheránskými ulicemi a lidé, kteří do něho postupně nasedají, výstižně glosují realitu, která za fasádou obyčejného pouličního shonu není na první pohled zřejmá a v mnoha detailech se podobá tomu, co se dalo běžně zažít za socialismu u nás - kulturní izolace a zákaz uvádění buržoázního prohnilého západního umění vede k tomu, že lidé si masově vypalují západní hudbu a filmy, stejně jako jsme si je my tenkrát kopírovali na kazetách a videokazetách a organizovali ,,sběratelské" burzy, na nichž si celá republika kupovala zakázané vinyly, režim plošně cenzuroval noviny i umění, trezory byly plné zakázanývh filmů a národ si špital o umělcích, kterým režim zase zakázal hrát, vystupovat, točit, celá republika byla profízlovaná a výslech státní bezpečností byla příslovečná noční můra, režim používal nehumánní trest smrti, kterým deklaroval, že on a jeho pohůnci jsou schopni všeho...těch paralel mezi naším socialistickým tehdy a íránským teokratistickým teď je opravdu mnoho... Panahi zaslouží obrovskou poklonu za svou statečnost i originální cestu, kterou svým taxikářským home videem obešel režimní zákazy...a asi by si zasloužil i pátou hvězdu za občanskou statečnost! ()
(BE2CAN, Atlas) Můj první Panahí, což je možná docela chyba, protože vzhledem k té meta rovině Taxi Teherán mi patrně unikla spousta odkazů a citací. Přesto jsem výrazně spokojen - velmi příjemná a podnětná (a kupodivu občas i vtipná) jízda po hlavním městě jednoho pochybného státu, který (nejen) svým nejhodnotnějším umělcům háže klacky pod nohy a činí jim ze života peklo. Stačilo málo, totiž kamera a auto, ale v reálu vlastně hodně, totiž odvaha. Myslím, že je tak trochu povinnost tu odvahu ocenit, přitom to ovšem není povinnost nepříjemná. Na filmové fanoušky musí být přece spoleh :) ()
Několik kamer úmístněných na palubní desce taxi je sice z nouze ctnost, ale současně dost geniální nápad (podle mě by to fungovalo i u režiséra, který točit smí). Panahí ukazuje město, myšlenky lidí, jejich charaktery (vkládá jim do úst mnoho "nepromítatelného"), přičemž dokáže být osobním a v jedné chvíli se prostřednictvím jedné z postav téměř fyzicky dotkne diváka. Lidé takoví, jací jsou. Nápaditý konec. ()
Nepřímá úměrnost v praxi: čím víc ho omezují, tím svobodnější filmy točí. Když má člověk pod čepicí, tak dokáže natočit za pár šupů film, který vypovídá o současné společnosti a ještě přitom diváky pobaví. Malý velký film. Rozhodně za tu necelou hodinu a půl vašeho času stojí. (P.S.: Ta neteř byla neskutečná, doufám, že to jen hrála. :-)) ()
Galerie (25)
Zajímavosti (1)
- Zlatého medvěda 65. ročníku Berlinale za tento smínek přebrala neteř autora Jafara Panahiho, která mimochodem uplatnila ve vítězném díle i své herecké nadání. Její strýc si nemohl pro trofej přijet, protože mu režim zakázal cestovat a poskytovat rozhovory. (Zdroj: MF DNES). (hippyman)
Reklama