Zahrada Finzi-Continiů

Čekal jsem naturalistické drama o problémech židů v nastupující diktatuře italského fašismu, ale v podstatě jsem se dočkal nezáživné a nudné a zbytečně dlouhé historky na téma - jak říkali už Šimek s Grossmanem - "ona ho má ráda, on ji nemá rád - on ji má rád, ona ho nemá ráda - v nejlepším případě se oba mají rádi". A to vše v honosné vile s ještě honosnější zahradou ve stylu nějakého zámku, kde mládež pořádá tenisový turnaj a jezdí na kole. Na začátku navíc do vily vjede na kole tolik mládeže, že netuším, kdo je kdo, dlouho nikdo není ani hlavním hrdinou příběhu (to jsem si hned vzpomněl na Vonnegutova pravidla), takže jsem si k nikomu nedokázal vytvořit ani nějaký vztah a fandit mu. S tím souvisí i povrchnost charakteristik postav - ne, fakt mi nestačí pro vcítění se do postavy vědět, jakou studuje školu a jestli je gay, nebo ne. A mimochodem, dost dlouho mi ani nepřišlo, že některé z postav jsou židé - chovaly se tak nějak... nežidovsky. (17.10.2020)

O prenasledovaní Židov počas WWII bolo nakrútených množstvo filmov a väčšina bola z emocionálneho hľadiska silnejšia a diali sa v nich oveľa väčšie zverstvá, než tie, ktoré sa dejú v tomto filme. No sila Záhrady Finzi-Contini spočíva v tom, že sledujeme zmenu v spoločnosti, v ktorej sa postupne odoberajú práva židovským občanom, až nakoniec prídu o všetky. Spočiatku to sú len také drobnosti, ako zákaz vstupu do knižnice, potom zákaz študovať a postupne sa to stupňuje. Preto je dôležité nezatvárať oči pred akýmkoľvek upieraním základných ľudských práv, lebo môže to začínať nevinne, no končí to vždy obrovskou tragédiou a utrpením množstva ľudí... (07.01.2019)

Pasivita lidí vůči okolnímu dění může mít fatální následky a to se nezmění dokud bude existovat naše nepoučitelná rasa. Usadit se v pevnosti za vysokou zdí a dělat nevidim neslyšim, když za humny zuří válka, není pro vlastní ochranu zrovna nejideálnější, protože bohatství ani vlivné postavení neposkytnou dostatečnou záruku bezpečí a svobody. A i když se nestravujeme výlučně košer ani se v sousedním státě nedere k moci podivný týpek se směšným knírem, měli bychom mít na paměti, že pštrosí jednání v nepravý čas může vést k záhubě. Vittorio de Sica toto poselství proložil romantickým příběhem v nenásilném a rozjímavém pojetí, viditelné zlo se odehraje jen v mysli diváků, kteří narozdíl od hlavních postav vědí už od idylického začátku kam osudy filmových hrdinů směřují. Nenápadný, ale důležitý snímek s razantním dopadem, platný v každé době. (29.05.2012)

Trochu jsem se obával, co zase tohle bude zač, bál jsem se toho, že to bude příliš evropské, ale nakonec jsem byl příjemně překvapen, jak je možné natočit film o židovské rodině před válkou v Itálii. Je to historické, je to uvěřitelné a není to zbytečné citové vydírání. I tak si ale myslím, že na film rychle zapomenu. (31.07.2015)

Romantické zobrazenie bohatej a zdanlivo bezstarostnej talianskej spoločnosti v prvej polovici akoby ukazoval Taliansko ako krajinu plnú záhrad a zelene, kde si ľudia vystačia iba so svojimi osobnými problémami na úrovni "chce ma, nechce ma", aby neskôr Sica plne prenikol spolu s nimi do celej spoločnosti, na ktorou sa nevyhnutne vďaka jej vodcom zmráka. Táto mierna štylizácia je podľa mňa odklonom od neorealizmu a príklonom k akademizmu, ktorý je najviac využívaný pri osobných tragédiách ľudí počas druhej svetovej vojny. Keďže sme odvtedy videli už mnoho filmov s touto tématikou, tak dnešného diváka už Sicovo dielo nemá čím prekvapiť, nebude mať pocit, že vidí niečo inovatívne. Pokiaľ inováciou nie sú melanchólia filmu a impresionistické ladenie. Viac ma oslovil z talianskej kinematografie Bertolluciho Konformista. (20.06.2014)