Umělcova smlouva

Rozporuplně působící film není v žádném případě nezdařilým. Lze diskutovat o metodě jako takové, o tom, zda emocionální chladnost je předností či záporem. Možná i o dalších věcech. V principu věcný příběh si až lukulsky libuje v různých figurách, opisech a symbolech. Z mého pohledu tu jde o zážitek, který nechává člověka ne lhostejným, ale také ne nezaujatým. Osobitost metody i poetiky je určitě nepopiratelná. Zaujmout ovšem nutně nemusí znamenat za všech okolností automaticky okouzlit. (27.08.2007)

I když je obvykle těžké se k podobným filmům věcně vyjadřovat, nedá mi to a podělím se o pár svých vlastních dojmů. Především tato Greenawayova sonda, do dob škrobených šatů a pompézních paruk, do dob anglického baroka, zdá se, mluví o vrstvení a stírání tehdejších společenských rozdílů. U daných postav převyšují vlastnosti jako arogance, megalomanství, bezcitnost, sebestřednost, vlastně tu moc těch kladných ani nenajdeme a celé je to stylizované jako hříčka, poskládáná do minimalistických výjevů, s krásně líbivou minimalistickou hudbou, v prostředí skvostných, obrovských zahrad a staroanglických, zbohatlických usedlostí, se vším, co k tomu patří a nemalou roli tu hraje i ovocnářství a jiná zahrádkářská témata, která prolínají celý film a tvoří jeho nedílnou část. Fakt, že film má také kriminální podtón asi není potřeba více rozvádět, důležité je hlavně to nepřeberné množství obrazů, metafor, odkazů a neustálé tlachání, mezi kterým se občas skrývají podstatné informace, zkrátka je to umělecký film o pocitech a jako k takovému je třeba k němu přistupovat. Co se týče intelektuálních filmů, jako je tento, tak dávám spíš přednost filmům s minimem dialogů a bez komediálních prvků, ale i tak jsem se dokázal naplno vžít do Greenawayových, 300 let starých vizí a vychutnával si kapku po kapce, doušek po doušku šťávu z ovoce jeho rozsáhlých zahrad. 70% (20.07.2013)

Krásný ironický film, kde se mladý malíř Neville (arogatně dobrý Anthony Higgins) nejdříve vysmívá šlechtě a snaží se jí ponižovat, aby pak byl na konci jejími představiteli zavražděn. Neboť při jeho práci na 12 kresbách honosného sídla rodiny Herbertů, přichází na stopy po vraždě pána panství. Objednavatelkou zakázky je madam Herbert (Janet Suzman), která ve smlouvě souhlasila, že bude mimojiné malířovi po vůli. Stejnou smlouvu uzavře i s její dcerou, madam Talmann (mladičká Anne-Louise Lambert), a to na její přání. Ale všeho se zmocňuje s určitou mírou arogance a opovržení se kterým pohlíží na vyšší třídu. Zvláště, když si dobírá dva žraloky v domě, Pány Talmanna (Hugh Fraser), který se jen třese na dědictví, Noyese (Neil Cunningham), který zase nemůže pánovi panství zapomenout, že paní Herbert měla být jeho ženou. A když se malíř odhodlá pokusit zachytit stopy po vrahovi, sám umírá semlet tou společností, kterou tak svědomitě pohrdal. Výborná byla postava blázna, který ze sebe dělal sochu (Michael Feast). Zábavný film o dekadenci, aroganci, umění, sexu a vraždě. (03.01.2010)

Takové intelektuální obžerství, kde postavy celou dobu vedou kašírované dialogy plné skrytých významů, metafor, hyperbol, elips a dalších kuželoseček, přitom samotný příběh by se dal shrnout do dvou vět. Něco takového bych si dovedl představit na divadle nebo v rozhlasu, ale ne v kině. Zdaleka nejlepší na celém filmu je malebné prostředí anglického panství a hezká barokní hudba Michaela Nymana. (30.06.2004)

Umelcova zmluva je predovšetkým Greenawayovou zmluvou (dosť delikátnou a ošemetnou, no stopercentne čestnou) s divákom. Divák dostane svojich "dvanásť kresieb", musí sa však dať nechať tak trochu znásilniť (ako pani domu). Napríklad nebrať kriminálnu zápletku ako kriminálnu zápletku. Smrť pána domu je tu totiž rovnako irelevantná ako smrť pána domu v Altmanovom Gosford Parku. Nemá pre film žiadny podstatnejší význam, či lepšie povedané - jeho smrť nás zaujíma len do tej miery, do akej sa vzťahuje k úvahe o povahe výpovednej hodnoty umeleckého diela ako takého. Greenawayove vizuálne atraktívne spôsoby premýšľania o realite bývajú priam deskriptívne názorné, no táto okázalá inventarizácia sveta sa v konečnom dôsledku ukáže ako falošná alebo prinajmenšom nespoľahlivá. V Topení po číslach režisér s maniakálnou obsesiou skladá stupnicu neexistujúceho meradla. V Umelcovej zmluve klasicisticky vecná kresliarska optická pomôcka vnáša falošnú ilúziu poriadku do sveta, ktorý z princípu iný ako "barokový" ani nemôže byť. Čo mám na tomto filme úplne najradšej je zdanlivo bezvýznamná a nezmyselná scéna, v ktorej pani Talmannová predstaví pánovi Nevillovi holandského záhradníka ("Pán van Hoyten je takisto umelec."), na čo pán van Hoyten k zdeseniu Nevillovmu i divákovmu pokojne spustí monológ v rodnej reči. Áno, umelec je zvláštna persona, ktorá si arogantne dovolí hovoriť čosi nezrozumiteľné, šarmantne sa pri tom uškŕňať a očakávať, že to bežný smrteľník ocení. Nie som si istý, či Greenawayovej "holandčine" rozumiem bezozvyšku, rozhodne si ju však cením ako máloktorý iný filmársky jazyk. Ak už hovoríme o jazykoch, je tu ešte aj iný jazyk, jazyk hudobný. Film sa totiž môže pochváliť jedným z najlepších soundtrackov v dejinách kinematografie. Rytmika Nymanových pseudobarokových tančekov má až diskotékový drajv, iba sa divím, že žiadny DJ z toho doposiaľ neurobil nejakú kompozíciu v štýle house music. Jediné, čo možno filmu skutočne objektívne vytknúť je nadmerný záujem o hovorené slovo, čo na jednej strane možno vyhodnotiť ako typicky barokovú opulentnosť hodiacu sa k dobe baroka, na strane druhej ako nedostatok zmyslu pre čisto kinematografické kvality, keďže film by sa mal na rozdiel od divadla rozhodne viac zapodievať vizuálnymi hodnotami. (12.08.2007)