Funny Games
Funny Games
Funny Games
Režie:
Michael HanekeScénář:
Michael HanekeKamera:
Jürgen JürgesHrají:
Susanne Lothar, Ulrich Mühe, Arno Frisch, Frank Giering, Stefan Clapczynski, Doris Kunstmann, Wolfgang Glück, Christoph Bantzer, Susanne Meneghel (více)VOD (1)
Obsahy(2)
Nevěřte lidem, co vypadají poklidně a důvěryhodně. A nevěřte jim ani poté, co přijdou s prosbou o vypůjčení pár vajíček. Raději nevěřte vůbec nikomu. Nikdy nevíte, kdo si s vámi bude chtít zahrát funny games. Že je téměř nemožné, aby v Rakousku vznikl thriller, který šokoval celý svět, záhy se dočkal amerického remaku a svého času dokonce pokukoval po Zlaté palmě z Cannes? Nenechte se mýlit, režisér Michael Haneke, kterého proslavila brilantní děsivá psychologická studie Pianistka, to dokázal. Jeho snímek Funny Games, který lze chápat jako zamyšlení nad zobrazováním násilí ve filmu, stejně jako promyšlenou manipulaci režiséra s diváckou pozorností, je zcela právem řazen k tomu nejoriginálnějšímu, co bylo v roce 1997 ve světě natočeno. Přitom začíná zcela nevinně a nenápadně - dva mladíci, dobře oblečení a s příjemným vystupováním, si přicházejí do sousedské domácnosti vypůjčit dvě vajíčka. Peter a Paul jsou ale připraveni přichystat rodině, u níž právě zaklepali na dveře, překvapení pocházející ze samotného pekla. V jejich původním plánu totiž zastává jídlo jen nepatrnou roli. Oni si přišli hlavně hrát. Moc ošklivě hrát. A jejich sadismus, byť úmyslně nezobrazovaný v plné síle, nezná hranic. V hlavních rolích znepokojivé a drsné exhibice zla se představují Arno Frisch, Frank Giering, Susanne Lotharová, Ulrich Mühe a další. (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (263)
Hnus, hnus, neskutečný hnus... Nechápu, proč se něco podobného točí, ani proč se někdo na to dívá. Dosud jsem choval režiséra Hanekeho v úctě, na jeho televizní film Die Rebellion (1993) nezapomenu a i jeho slavné snímky jako Pianistka nebo Utajený mi přinesly silný zážitek, byť do jisté míry šokující a hůře ztravitelný, ale tentokrát mě Herr Michael dokonale naštval a znechutil. Už dvakrát jsem v minulosti tento film do půlhodiny s nechutí vypl, ale pokusil jsem se na něj podívat znovu s tím, že možná jsem po pozitivních dojmech z jiných Hanekeho filmů dostatečně připravený na to vidět Funny Games znovu a zpětně ocenit. Ale kdepak... Ano, má to v sobě originální nápad natočit horrorový příběh jako realistické drama, plusem může být i, že nejbrutálnější scény povětšinou nejsou explicitně nasnímané, herecké výkony jsou určitě vynikající, ale ve výsledku nevím, k čemu je to dobré. Jak se snaží Funny Games hrát svou formou na něco hodně intelektuálního a sofistikovaného, zůstávají stejně primitivním home invasiom hororem včetně spočátku podivného chování obětí. Respektuji ty, co v tom dokážou vidět hluboké myšlenky, ale podle mě jde o dost primitivní film, který nejen hnusně manipuluje s divákem a po celou dobu ho psychicky týrá, ale ještě se mu s pomocí rafinovaného tvůrce snaží vsunout představu, že my diváci máme být stejné zrůdy a psychopati, když se na takový film díváme. Inu dobrá, jsem zrůda, chtěl jsem to vidět do konce, abych si mohl o uznávaném filmu udělat vlastní představu a příště tuhle rafinovanou hru režiséra s divákem (v podobě o 10 let mladšího remaku) dobrovolně vzdávám. Sice jsem se po 24 hodinách z Funny Games už dokázal vzpamatovat, ale za to zhnusení nedokážu tomu dát jiné hodnocení, než odpad. 15% (viděno v rámci "Challenge Tour 2021" – 30 dní se světovou kinematografií) ()
Zákeřná hra s žánrovými filmovými postupy i s divákem samotným. Napětí je podrazácky ředěno náhlými pohledy a poznámkami do kamery nebo rovnou podpásovkou s dálkovým ovladačem. Výsledkem je sice absurdní, ale také zcela nevypočitatelná thrillerová záležitost, která ráda sabotuje věrohodně plynoucí úseky a nezavazuje se vůbec ničemu. Ani příjemnému diváckému zážitku. Veškerá filmová štěstěna a logika je převrácena naruby a útrapy nezpůsobuje padouchům, nýbrž kladným postavám a divákovi (útěk syna, útěk ženy). Herecké výkony jsou dokonalé, především dvojka představitelů mladých tyranů věrohodně ztvárnila postavy, které hrají na dvě strany - jsou jak přesvědčivými padouchy ve filmu, tak i důmyslnými figurkami, které divákovi nejvíce dávají na zřetel absurditu celé této hry. Funny Games? Games určitě... ()
Co si pamatuju, tak ve mně oboje hry vyvolaly stejné pocity. Tudíž je musím i stejně odměnit, protože mezi "ty krávo" a "ty krávo" nevidím rozdíl. Rakouská zábava je možná hnusnější o němčinu, ovšem sympatie ke golfistům (sorry, kámo) by zabila i jako němá verze. Říkám si, že jestli se dá sepsat dejme tomu desetibodový seznam úkonů, které vám zaručeně doposerou už tak posranou situaci, zvládla jich rodina Georga minimálně devět. To je jedna rána pod par. (Challenge Tour 2015. film č.15) ()
Najprv som videl tu americku verziu s Naomi Watts FUNNY GAMES USA (2007) a original sa nijak nelisi, respektive je uplne rovnaky, takze hodnotenie sa nijak nezmenilo. To, co mi prekazalo v americkej verzii - scena s ovladacom a divanie sa do kamery, mi prekazalo aj tu. Je sice pravda, ze reziser Haneke sa pokusal natocit sokujuci thriller, co sa mu aj podarilo, ale ten ovladac ma nastval a preto davam o jednu hviezdicku menej. _________ Susanne Lothar - (Anna) +++ Ulrich Mühe - (Georg) +++ Arno Frisch - (Paul) +++ Frank Giering - (Peter) +++ Stefan Clapczynski - (Šorši) +++ Doris Kunstmann - (Gerda) +++ Christoph Bantzer - (Fred) +++ Wolfgang Glück - (Robert) +++ ()
Je otázkou, do jaké míry vede rezistence vůči násilí, kterou v nás vypěstovala média jeho přehnanou a častou prezentací, nakonec k tomu, že jsme schopni například při napadení člověka na ulici odvrátit hlavu. Nedělám si iluze, že v minulých dobách, kdy rádio a televize neexistovaly byl tento postoj o tolik lepší. Problém, na který však Haneke svými filmy reaguje, je jiného druhu. Zatímco dříve bylo přímé setkání s utrpením běžnější, dnes je naopak zprostředkovaný médii a osobní kontakt s bolestí je tabuizován, nahrazen určitými konstrukty kanonizovaného způsobu chování (jak se chovat při...), nebo formou nadsázky znicotněn. A právě tyto způsoby Haneke napadá ve své čtvrté celovečerní verzi intelektuálního a mravního protestu. Žánrové filmy jako horory nebo thrillery většinou pracují se svými postavami jako s loutkami, které ač vystaveny silnému fyzickému a psychickému tlaku, jednají podle předem stanovených pravidel a mizí ze scény jako figurky Člověče nezlob se. Divák na tuto hru přistupuje a tím je mu dopřáno, že ač se před ním na obrazovce dějí věci hrůzné, on sám se baví, zůstává klidný nebo se děsí, strachuje a pláče také předem stanoveným (a tudíž očekávaným) způsobem. Funny Games tato pravidla boří. Mýlil by se ale ten, kdo by si myslel, že je to z důvodu větší rafinovanosti určené k prostému vyděšení diváka. Už tím, že tuto žánrovou hru musíme rozpoznat naším intelektem, je jasně naznačeno, že daleko více se tu jedná o efekt zcizení, a samotná fabule je pouze onen žebřík, po kterém když vyšplháme do výše, můžeme jej jako již nepotřebný odhodit. Způsob, kterým nás k tomu Haneke nutí, je velice drastický a ve své drastičnosti také značně ironický. Má nicméně sloužit k tomu, aby byl daleko více vidět rozpor mezi fabulí a syžetem. V tomto bodě mám však pocit, že Haneke své cílové publikum přecenil. Domnívám se totiž, že v lidech, kteří strávili bez reflexe stovky hodin sledováním žánrů, které Haneke napadá, schopnost vymanit se z konvenčních emocí a skutečně procítit hluboce bolestné scény Funny Games odumřela (nebo v nich nikdy nebyla vypěstována). Jak jinak si vysvětlit některé reakce, které pokládají zoufalé a tudíž zdánlivě iracionální chování muže a ženy, jimž právě před očima zavraždili jejich malého synka a kteří stojí proti absurdnímu zlu, za nerealistické, ba dokonce hodné výsměchu? Druhou množinu pak představují diváci, kteří se kupodivu i na toto představované násilí dokázali rychle adaptovat (tj. Funny Games si zaškatulkovali jako exploitation - v něm je přeci maximální násilí normální...), ale v určitých momentech shledávají Funny Games nudným filmem. Snad je to zapříčiněno Hanekeho tvořivým využíváním tzv. prázdných scén, které do kinematografie zavedl J. Ozu. Tyto prázdné scény jsou ale ve skutečnosti prázdné pouze pro toho, kdo se nenaučil nad uměleckými díly přemýšlet. Zatímco přemýšlivý divák je zaplní svými myšlenkami, jak koneckonců Haneke očekává, pro pasivního diváka jsou jen zrcadlem, které mu ukáže jeho vlastní prázdnotu. A tak, ač si myslím, že je trefné, když režisér ve svém interview mluví o momentu, ve kterém když jeho hru odhalíme, sledování jeho filmu pro nás ztrácí smysl a můžeme ho vypnout, je pravděpodobné, že to nikdo z nás neudělá. Ti první ji totiž odhalili už dávno a jeho filmy sledují z jiných důvodů (pro mě osobně bývají většinou jistým druhem morální očisty) a ti druzí k tomu pravděpodobně díky složitosti snímku nebo odolnosti vůči soucitu dospět nemohou. Hořký povzdech... Interview na YouTube: 1. část, 2. část, 3. část () (méně) (více)
Galerie (12)
Zajímavosti (16)
- Herečka Susanne Lothar sa často musela nútiť plakať pred každou scénou aj 20 minút. Scéna, v ktorej je nútená modliť sa, si vyžiadala 28 pokusov. (Bilkiz)
- Herečka Isabelle Huppert dostala nabídku zahrát si hlavní roli, ale odmítla ji, protože se jí film i utrpení postav zdálo příliš znepokojivé. Svého rozhodnutí po shlédnutí filmu litovala, ale stejně přiznala, že by pravděpodobně neměla odvahu na filmu pracovat. (Morien)
- Hlavné postavy Paul (Arno Frisch) a Peter (Frank Giering) sa vo filme niekoľkokrát oslovia menami Beavis a Butt-head. Ide o narážku na známy seriál Beavis a Butt-head (1993). (GTS_PUNK)
Související novinky
Evropské kultovky jen na KVIFF.TV
KVIFF.TV, online streamovací platforma spřízněná s Mezinárodním filmovým festivalem Karlovy Vary, spojuje síly s dalšími čtyřmi VOD platformami ze zemí střední a východní Evropy, aby divákům v České… (více)
Fresh Film Fest začíná již ve středu
Fresh Film Fest nabídne od 29. srpna do 2. září téměř 120 filmů. Proběhne v kině Světozor, Kině 35 – Francouzském institutu, FAMU, Studiu Béla – Maďarském institutu, a také pod širým nebem v… (více)
Reklama