Funny Games

Jsou filmy u kterých si ještě před samotnou premiérou říkáte: „Tak a tohle nechci v životě nikdy vidět.“ Podvědomí pracuje a mozkové synapse červeně blikají, popohánějí splašené neurony a upozorňují, že tohle by nemuselo být zrovna tím nejlepším gastronomickým zážitkem pro Vaší smyslovou soustavu. Jenže odříkaného chleba největší krajíc. Pro mě byl tímto symbolickým krajícem snímek Funny Games…Vítejte v Hanekeho nonsensovém světě ukazujícím diváka v novém světle - jako tvora povrchního. Michael Haneke je ve všech směrech neuvěřitelný chucpaník. Někdo, tak nestydatý, reflektující zároveň svou obsesivní perverzi ve svém díle, se jen tak nevidí. Nechá pohodlně usadit svou potencionální oběť (diváka) do příjemně vypolstrovaného křesla. Před něj postaví mísu s popcornem a televizi. A v okamžiku, kdy se spustí Pavlovův reflex, vytrhne mu ovladač z ruky, a jakoby říkal: „Tak a teď se zadus tím, co denně vyhledáváš na internetu v novinách či televizi, protože ty jsi ten konzument - všežravec. A kdybys nebyl obdařený intelektem, dal bys na sobě znát průchod svým základním potřebám a touhám. Tak tady to máš. Ale následky si potom poneseš sám.“ V konečné fázi vyvstává otázka: Proč se dívat na stejně palčivý, a hluboko pod povrchem nepříjemný, snímek dvakrát - anarchie na evropský způsob vs. anarchie na americký způsob? Jsem tedy ve výsledku Já tím, kdo je povrchním konzumentem, neboť jsem se rozhodl shlédnout oba na povrchu stejné leč v jádru rozdílné filmy? Pak by se do puntíku naplnil název Funny games, kdy se baví vždy jen jedna strana - ve fiktivním světě herečtí mučitelé zato v reálném režisér. Ostatní zúčastnění jen sledují rozehrané divadlo a nějakým způsobem jej prožívají. (16.08.2009)

Tyhle vtipné hry jsem viděl až po vtipných hrách USA, i když tyhle ty hry ty americké dle data natočení předcházejí. Nejsem si úplně jistý zda by se mi tyhle hry líbiliy více než ty nové, kdybych je býval viděl v pořadí, v jakém byly natočeny. Takhle ovšem byly ty nové ve všech ohledech lepší. V nové verzi jsou sympatičtější naprosto všichni herci a hlavně je v nich nesrovnatelně pěknější hlavní ,,hrdinka". Jinak jsou filmy docela identické až na pár detailů, že jednou je pejsek v kufru auta a poté třeba v autě a podobně. Bohužel nadšení z mladšího bratříčka se k tomuto staršímu nepřeneslo, což je ale dost možná ovlivněno přávě tím, že jsem to stejné v jiném kabátě už prostě viděl. Dle pocitů z filmu svoje hodnocení přes * nedostanu. (09.04.2012)

Haneke má o sobě poněkud vysoké mínění. Jeho tak pověstná hra s divákem mi neuvěřitelně vadila. Možná to fungovala na sacher pojídající důchodce, ale na mě rozhodně ne. Hraní si s divákem je až moc chtěné, prvoplánové a hlavně namyšlené. Podívejme se třeba na Triera, jenž diváka vydírá často a rád a nemusí k tomu vytvářet obezličky a signály typu: ha ha, teď si s Váma hraju, bacha na to Vy hlupáčci. Nemusí kvůli tomu film přerušovat a vymaňovat se rušivě z jeho formy. Na jedno jsem však režisérovi skočil, přesto, že se jedná o velmi pozdní příspěvek k žánru exploitation, témata narušení osobního prostoru, barbarů deroucích se přes bránu domova a hlavně ohrožení samice či mláděte, mě pudově a civilizačně vždy znepokojí, pokud se jich ujme trochu zkušená ruka (kterou zas Haneke má), byť se samozřejmě jedná o základní postuláty žánru. Zde navíc s výbornými herci a doprovodem Johna Zorna. (22.08.2009)

Masakr. Michael Haneke si s diváky pohrává stejně jako ústřední dvojice padouchů se svými oběťmi. Připravte se na to, že se vám zastaví dech, a nikdy nebudete vědět, co se stane v příštích minutách. Také se naučíte hrát několik zábavných společenských her, které pak můžete vyzkoušet na svých přátelích (ale připravte se na to, že vám přátelé začnou postupně ubývat). (26.08.2006)

Ze začátku napínavý a docela reálný thriller, ale postupem času utahané a nudné. I tak musím uznat, že si Haneke s divákem hraje dobře a snímek je tak dobře natočený, že i když vás nebude bavit tak se prostě do konce podíváte, protože vás konec bude zajímat. Herecky už ne tak dobré jako americký remake. (15.02.2012)