Pianistka

S dílem Elfriede Jelinek je lépe se seznámit mimo vlnu zájmu vyvolanou Nobelovkou. Dnes je odstup dostatečný. Jen těžko si ale umím představit buzz vyvolaný kolem tohoto art filmu bez spojitosti s buzzem kolem Nobelovky. Je to zacyklené, což je vlastně i škoda. Neb Pianistka pojednává o tématech, která by měla být diskutována, ale není tomu tak. Je fascinující, že z něčeho tak obyčejného, jako je vztah matky s dcerou, může vzniknout něco tak komplikovaného a zničujícího. (26.03.2017)

Smekám před Isabelle Huppert, protože ta je právem jednou z nejuznávanějších evropských hereček. A opět dokazuje proč. Je ve své roli tak uvěřitelná, že od teď pokaždé, když se někdo zmíní o nějaké té sexuální obsesi, tak si vzpomenu na ni. A už nikdy, nikdy, nebudu moct s klidným svědomím "sedět" v autokině a "koukat" na film... ;o) Snaha šokovat je evidentní, ale tohle všechno si tvůrci nevycucali z prstu - probuďte se - tohle je skutečnost. A je snad někdo šokován skutečností? Šokován tím, co je v některých z nás? Pokud ano, pak je jen dobře, že jsou tady filmy jako je tento, aby mu otevřeli oči. Sice jsem celou dobu jen chválil a filmu se zastával, ale hodnocení tomu odpovídat nebude. Proč? Děláte si srandu? Myslíte, že jsem se u filmu bavil? Že ho budu chtít vidět znova? Děkuji, zaplatím. Jedna pořádná deka mi stačila... [duben 2006] (09.04.2006)

Zběsilý boj poraněného zvířete vyloučeného ze smečky - c, cis, d, dis, moll, rána, f, fis, g, gis, rána – poraněné zvíře krvácí a klade tlapy na klavír – zbytky své zvířecí bolesti zahrává dovnitř, do kláves – hudba, moll, molo, po němž tápe, otrok své i mateřské vášně. Pod Schubertovými podtóny přeplazí moře a ulehá za horizontem, rozkvétá a bije se v hruď. Zloba, závist, strach. Zlo je léčí, a současně škodí. Plodí zběsilou hru na honěnou. Uštvané zvíře svůj hrdý kruh s já-zvířetem, já-člověkem, dcerou i milenkou rozetne a srovná do čáry až sebesmrtí. Stáli jsme opodál, na břehu a dívali se - krvácíme… (17.12.2008)

Když si pročítám komentáře na Pianistku musím smutně poznamenat, že z obsahu filmu se uchytil především "hnus ze sexuality perverzní ženštiny". Takže hnus necháme stranou, vyvážíme to docela jinou interpretací: Haneke měl s Jelinekové knihou vyšší ambice než pouhou adaptaci, a k tomu potřeboval dostat na plátno mentální a osobnostní rozsah. Zamysleme se nejdříve nad tím, jakými prostředky lze dnes na plátně zdůraznit temnou stránku osobnosti. Brutralita, sadismus vás neponižuje ba naopak, a co kdyby to byl třeba perverzní muž: neštěkne po tom ani pes, platí totiž, že genderově k mužům "perverzivo" jaksi neodmyslitelně patří a bylo by to tudíž k smíchu - takový ubožák! Jaksi jediná varianta spojení nízkého s vysokým je žena a perverze a takováto žena, která prožívá celé své složité a mnohorozměrné já, se nikdy neodvážila někoho či něco chtít, protože tušila, že takový život je jí odepřen. Na druhé straně muž (taková partie!), který je duševně i fyzicky krásný a vyrovnaný, který nicméně postrádá jakýkoli rozměr, jakoukoli bolest a zkušenost. Ti dva se setkají - oběma to otřese. A ta žena se pak vrací do své každodenní tragedie, kterou bude palčivě prociťovat do konce života, ale bude cítit, že žije a bude cítit, že ví. Muž se tragicky navrátí do své blažené nevědomosti a odžije průměrný a spokojený život. Otázkou je: Na čím místě byste raději byli a na čím místě jste. (22.11.2008)

Na tomto námětu by se mohli psychologové a psychiatři pěkně vyřádit. Nepolezu jim do řemesla a nebudu tu rozebírat všemožné příčiny, následky a kvality ztvárněných úchylek. Každopádně matka neměla na Eriku příliš dobrý vliv. :) Pianistka je opravdu z těch náročnějších filmů, které nutně musejí v divákovi zanechat jistou stopu. (19.10.2010)