Hrátky s peklem

,,DRAHÝ BOŽE FILMU, POMOŽ MI NATOČIT VELKÝ FILM. POTOM ZEMŘU ŠŤASTNÝ... NEBO BUDU ZAVRAŽDĚN...“ /// Ujetost pro Tarantinovy šikmooký následovníky. Přehršle černýho ftipu, spousta špatných záběrů a triků a profláklej hudební motiv ve filmu, ve kterým realita prohrává s šíleností a touhou bavit v Sono stylu (jen bobříky tady nahradili chlápci s katanama). Spojení parodický filmařiny s gore romantikou…PROSTĚ FILM, PRO KTEREJ SE MÁ CHCÍPNOUT! /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Mým snem je umřít na pozici (Filmový kreténe!). 2.) Vobčas si taky něco natočim…. 3.) Thx za titule ,,Fialamail“. /// PŘÍBĚH *** HUMOR *** AKCE *** NAPĚTÍ ne (28.04.2014)

Fakt mazec.. Sono je srdcař a šílenej vědec, kterej vezme Cecil B DeMented a klasické Yakuza Papers, zavře je do místnosti se svíčkama, červeným vínem a romantickou hudbou a čeká co z očekávaného spojení vášně vyleze. Výsledek pak pokropí esencí z killa billa aby v šílené šermovačce vrátil žlutej overálek s černým pruhem zpět Bruceovi. Že z tohodle komentu nejste moc moudří? Nevadí.. Sono vám to vysvětlí s bezstarostnou lehkostí, která vám nitrožilně vpíchne dávku nadhledu na týdny dopředu. FUCK BOMBERS!! (03.02.2015)

Satiricky oslavný meta-mix žánrů nejen japonské kinematografie ve kterém už beztak těžce nekonformní Sono posunul hranice své kreativity ještě o stupeň či dva dál. Sono si filmem zřejmě plní svůj sen, míra vášně s jakou je snímek natočen a které je patrná na první pohled se viditelně přenesla i do naprosto špičkových výkonů celého hereckého ansámblu. To že Sono měl scénář 15 let v šuplíku je ale možná důvodem toho, že tempo uprostřed občas mírně klopýtne nicméně filmu to lze zalívat jen stěží. Obratem totiž hned přijdou scény, které přímo přetékají originalitou. (19.03.2014)

Zatímco jiní japonští režiséři, jejichž jména se na přelomu tisíciletí ustálila v povědomí západních filmových nadšenců, dnes buďto přešli do mainstreamu, nebo jejich tvorba stagnuje či přímo utichla, Šion Sono si nadále uchovává punc nonkonformního tvůrce, a navíc nikterak nepolevuje v kadenci nových snímků. Ačkoli nelze říci, že by každý jeho nový snímek byl mistrovským dílem, a občas je také evidentně v područí poptávky ("Guilty of Romance"), v pravidelných intervalech nadále přichází se snímky, které uhranou svou osobitostí. "Why Don't You Play in Hell?" i v předestřeném kontextu překvapí coby dílo vyznačující se až nevídanou svobodomyslností. Snímek pojednávající o skupině nadšených filmařských amatérů, kteří prostě chtějí točit film a neberou při tom ohledy na jakékoli normy či pravidla, si sám uchovává totožný přístup. Máme tu osvěžujícím způsobem nepředvídatelnou erupci nápadů, ale současně i dílo vykazující velkou řemeslnou profesionalitu a léty tříbenou reflexi populárních žánrů – výsledek tedy představuje dokonalý hybrid postupů, které by člověk spojoval s jindy protichůdnými světy nadšených debutantů a ostřílených veteránů. Žánrově Sono film koncipoval jako mnohovrstevnatou reflexi jakuza filmů. Staví tak proti sobě jeden gang jak vystřižený z šedesátkových ninkjó jakuzáren (ctnostní hrdinové, vzletné ideály, historické dějiště, souboje na meče) a druhý zase jakoby pocházející z videoprodukcí osmdesátých a devadesátých let (hulvátští bouchači, šéfové jako byznysmeni, divoké přestřelky). Vyprávění pak kulminuje v klasickém finále nagurikomi (vtrhnutí do sídla nepřátelského gangu) a vše při tom zaznamenává de facto reportážním stylem revizionistických džicuroku jakuzáren ze sedmdesátých let. Ale namísto tarantinovského eklektismu Sono nespřádá ze starých prvků ultimativní jakuza film, nýbrž vytváří travestii, kde do klasických situací umísťuje neadekvátní postavy. Současně ale "Why Don't You Play in Hell?" představuje melancholickou ódu na klasický filmový materiál a oslavu filmu coby média na naplňování snů. Také v této rovině se ukazuje Sonova osobitost, protože namísto obvyklých stařeckých mudrlací a teskných oslav ukazuje sílu filmu právě v rovině nadšenecké nespoutanosti a idealismu, jenž spojuje revoluční mistry, nové talenty i zetkové fušery a amatérské fandy – jak říká David „The Rock“ Nelson: „Jestli máte kameru, prdněte do ní kazetu a prostě točte!“ (08.04.2014)

[AFF 2014] Japonský film si už preskákal všeličo a v súčasnosti sa to zaujímavé sústredí len v bezprostrednej blízkosti pár výstredných, neslávne (a poniektorých slávne) známych mien súčasnej scény, medzi ktorých sa radí aj pološialený génius Šion Sono. Uprostred ďalšieho bizarného úletu v štýle Love Exposure o partii filmových nadšencov, pomedzi useknuté končatiny, komické postavy, absurdné scény reflektujúce popkultúrne trendy a vývoj kinematografických prúdov nenásilne vkladá (paradoxne vzhladom na obsah filmu) kritiku filmového priemyslu a ekonomiky, a nostalgickú poctu tradičnému spôsobu natáčania (odsudzovanie videa a vyzdvihovanie 35 mm formátu). A samozrejme desiatky odkazov, citácií, štýlový humor, brutálne akčné scény a množstvo parodicko-cinefilných momentov, vyjadrujúcich Sonovu ultimátnu lásku k filmu nekomerčnému a nekonvenčnému. Dokonalá nepredvídateľnosť a nálož nápadov z neho robia nákazlivo vtipnú a znovupozerateľnú záležitosť, ktorá neomrzí. 95% (30.06.2014)