Křižáček

Křižáček na mě nefunguje z mnoha důvodů. Předně se odehrává ve zcela nedefinovaném světě, takže kontemplace stejně nedefinované hlavní postavy mi nemůže fungovat jako projekce k čemukoliv, když není stanoven ani základní vztah hrdiny k prostoru, v němž se pohybuje, natož vztah otce a syna (ne ve smyslu obliby, ale samotné definice vztahu v rodiče a dítěte v zobrazeném světě), a tedy ani není jasný důvod, proč ho Roden hledá (kvůli ženě? kvůli sobě?). Není jasné, jestli se postavy pohybují ve sféře naší psychologie, psychologie středověku nebo psychologie vrcholného romantismu, a předně není jasné, jak jakákoliv z kombinací výše zmíněných možností souvisí se stylizací filmu - režie k žádnému tomuto přístupu nedává vodítka a není s ním v kontaktu, tímto způsobem by šlo natočit cokoliv od odrazu pádu západní civilizace po studii odpolední nevolnosti. Nemám nic proti zaplňování prázdných míst, Křižáček mi ale nepředkládá dostatečně pevnou nádobu, které bych věřil natolik, abych ji chtěl naplnit. Jen několik pěkných obrazů v akademické kompozici, která se už dnes nevidí, což je škoda. 50 % (17.12.2017)

Z hlediska pokusu o meditativní uměleckou filmovou fresku, jejíž příběh je spíš podobenstvím o rodičovské odpovědnosti, je Křižáček na české poměry nevídaný. Jako film má však šanci zaujmout jen vizuální stránkou, možná kamerou a výkonem Rodena, jehož postava otce hledajícího svého syna v průběhu filmu přichází o rozum, a to je tak všechno. Jeho prostý, myšlenkově i obsahově zoufale prázdný děj, inspirovaný epickou básní Jaroslava Vrchlického, je totiž tak strašlivě natahovaný a jeho scény jsou tak přehnaně dlouhé, že se prostě není možné nenudit. Roztáhnout materiál na slabou půlhodinku do trojnásobné délky není dobrá cesta, filmové umění totiž automaticky nespočívá ve schopnosti filmařů natočit zvedání a sklápění padacího mostu tak, aby zabralo ve filmu tři minuty. Dvě třetiny snímku tvoří záběry zachmuřeného Rodena jedoucího na koni a zbytek obstaraly děti s palmovými ratolestmi, zůstává už jen nutnost diváka interpretovat to, co na plátně vidí, a hledat v tom různé významy. Dialogů je pochopitelně poskrovnu, protože tahle křižácká komorní road-movie měla vyprávět hlavně obrazem, nicméně ono není moc co. (11.07.2017)

Takže. Dal jsem si tu práci, našel Křižáka v kině, šel na něj, koukal se na něj a neusnul jsem u něj. Pak jsem o něm přemýšlel. Snažil jsem se o něm přemýšlet ze všech pohledů, obracel jsem ho v sobě jak horkou bramboru, procházel si jednu složku filmu za druhou a výsledek? Nula. Sorry jako, ale nula. Karlovi zdrhne dítě a Karel má koně, víc jsem toho neviděl. Jednu hvězdu dávám jen proto, protože si chci myslet, že v tom přece něco být musí a alespoň pan Kadrnka v tom něco vidí. Jestli totiž jde jen o to přemýšlení, stačilo na plátno napsat kolik je 23x16. (10.09.2017)

Meditativní cesta výčitkami sžíraného otce za zmizelým synátorem je na české poměry až nečekaně zdařilá. Vizuálně i výpravou konkuruje zahraniční produkci. Na druhou stranu je to místy strašně natahovaná nuda. Honba za delší stopáží je sice maskovaná za umělecký záměr, ale po chvíli je snadno prokouknutelná. Herecky neselhávající Roden většinu času mlčí a tváří se zachmuřeně, nemá prostor to pořádně rozbalit. Zamrzí fakt, že film na určitém místě skončí zcela bez pointy. Odvážné ano, uspokojivé moc ne. Navíc ČT2 měla nastavený zvláštní poměr stran, který sledování trochu kazil. P.S: Přídomek roadmovie je tu nalepený, jen aby přitáhl pozornost. Žádná silnice se ve filmu nevyskytuje. (30.06.2018)

Křižáček je určen výhradně klubovému publiku. Pochybuji, že by konzumní diváci vydrželi film shlédnout až do konce. Já to mám tak půl na půl. Je velká škoda, že film není černobílý, ztratily by se tak nevěrohodné reálie, které na mě jako středověk moc nepůsobily a nebyl by tak ani vidět ten televizní obraz, i když byl snímek natočen v klasickém tv ořezu 4:3. Samotný příběh, kde Karel Roden putuje krajem a hledá svého syna má zvláštní atmosféru, ovšem některé strojové dialogy vyloženě šustí papírem a scéna s předávání mince v dětských rukách je nekonečně zdlouhavá. Největší klady spatřuji ve zvuku (zpěv ptactva) a v meditativní hudbě Ireny a Vojtěcha Havlových (soundtrack mám doma na vinylu), pasáže na violoncella mě chvílemi připomínala Vladimíra Godára v Záhradě. Každopádně mezi novodobou českou kinematografií je Křižáček úplně jinde. (21.09.2022)