Dva dny, jedna noc

Skvělý námět o dnešní kruté realitě, navíc s velmi dobrým koncem, který jsem sice předpověděl už na začátku, ale o to víc jsem byl potěšený. Jenže zpracování děsné. Měli jsme co dělat, abychom se prokousali až do konce (vydrželi jsme asi jen kvůli zvědavosti, jak to v pondělí dopadne). Takže u mě převažuje zklamání, protože tohle mohla být nízkorozpočtová pecka plná silných emocí, ale laxním zpracováním (bez hudby a s nudnou kamerou), si to podepsalo ortel. Nemůžu dát víc než 60%. (01.02.2015)

Obávám se, že na uctívání Deux jours, une nuit budu ještě moc malý undergroundí pívo. A když tu vidim někoho vykládat dokonce i o "nacistických praktikách zaměstnavatelů", musim s úsměvem zkonstatovat, že jsem na to zřejmě i příliš pravicovýho založení. Vychrtlá Marion, plahočící se od jedněch dveří ke druhym a se zbytkovym dechem neustále škemrající o pomoc, to jednoduše nebylo pro mě. Mes excuses... (21.11.2014)

Na mně ta thrillerová struktura "závodu s časem" příliš nezafungovala - připadalo mi to spíš jako trik z lenosti. "Vymyslíme začátek, vymyslíme závěr a doprostřed dáme pár náhodně konstruovaných scének, 50/50 úspěch/prohra, aby se to nějak dokutálelo do konce." Kromě výborně načrtnutého profilu hrdinky bojující s depresí a vlastní hrdostí se ve scénáři objevilo několik vyloženě trapných scének a dialogů (setkání tří fanoušků "rockové hudby" v autě. wtf?). Film nenudí, ale taky nedokáže strhnout. Meh. (11.01.2015)

Marion je naprosto úžasná, samotný námět také, ale Sandřini kolegové se místy chovají jako chovanci ústavů duševně chorých. Obzvláště scéna s plačícím trenérem malých fotbalistů byla značnou podpásovkou tradiční kvalitě Dardenovských dialogů. Z celkového výsledku jsem poněkud rozpačitá. A mimochodem, pánové Dardennové, kde je Renier, od jeho přesídlení do Francie jste o něj ztratili zájem? Škoda, jako Manu by se mi určitě líbil. (13.12.2014)

Hořký, silný a důležitý film. Na snímek jsem se dlouho těšil a čekání stálo za to! V popředí filmu stojí dilema. To musí řešit hlavní hrdinka a všichni/všechny, které obchází. Ale tvůrci samozřejmě nepřímo oslovují i diváky; co byste dělali v kůži Sandry a hlavně jejích kolegů/kolegyň vy? Zajímavá, ale dost nepříjemná otázka, viďte? Navíc, nemůžete jednoznačně odsoudit ty s negativním stanoviskem, protože moc dobře vidíte, co pro ně ten bonus znamená, a ostřejší reakce možná nejsou omluvitelné, ovšem pochopitelné min. z části ano. Velmi se mi líbil způsob, jakým tvůrci film vystavěli. Od počátečního telefonátu k přímé a čím dál víc nepříjemnější konfrontaci. Stejně tak rozmanitý vzorek kolegů, z nichž má každý svoje preference a „jiný žaludek“, z toho pak vyplývající i různé způsoby odmítání nebo naopak přijetí. V napětí diváka udržuje neustálé střídání pocitů naděje a bezmoci, které prožívá spolu se Sandrou. Do toho všeho ten její zdravotní stav…a pokud jsem při našich prvních filmových setkáních Marion Cotillard nijak zvlášť neregistroval, postupně mě svým herectvím přesvědčuje o svých kvalitách čím dál víc, tady mě uhranula hlavně svojí přirozeností. Ta ostatně platí pro celý film. Jistě, snímek lze snadno odmávnout s tím, že je to čistá utopie, jak z hlediska „realistického“ (fakt by tolik lidí přesvědčila?), tak „morálního“ (cožpak je etické chtít po ostatních něco takového jako Sandra?), ale tenhle film nabízí téma, které se v dnešní době může dotýkat naprosto každého a úvahu nad touto problematikou zpracovává výborně. Mně osobně nesedla jen a pouze přehnaná reakce trenéra juniorů (protože i ten samotný konec s telefonátem totiž dává po téhle absolvované „očistě“ svůj vlastní smysl, jakkoliv to na první pohled nevypadá). Dávám plný počet, vřele doporučuju a zároveň si dávám za úkol se více seznámit s tvorbou bratrů režisérů. (09.07.2015)