Spojené státy lásky

Že je deprimovaná štěrbina nevyzpytatelnější než týden nekrmený pitbul, to musí být jasné snad každému, kdo si někdy nějakou ochočil či domestikoval. Sem tam se sice chovají jako totální piče, ale košile se samy nevyžehlí, byt nevysaje a večeřet furt konzervy, to je o žaludeční vřed, proto nad tím empatický a chápavý mačo většinou rozverně mávne rukou a nazve to ženskou přirozeností (slovní základ „přirození“). Netuším, odkud tenhle polský boreček čerpal předobraz pro tak neuvěřitelné kundí chandry, jestli si to jen vycucal z masturbační ruky, nebo opravdu statisticky anomálně někdy potkal čtyři až takto jeblé samice, nicméně ve Spojených státech nepřekonatelného svrbění vysmerfoval natolik bizarní historky, že jsou svým způsobem docela zábavné a poměrně slušně odsejpající. Tou první se potácí maloměstská tupka s akutní anginou klitoris, jejíž manžel je odpudivý pšontkovský slizák, až se štítí opřít o něj po všech těch letech i hajzlovou štětku, tudíž se chodí rozprsťovat šmírováním fešáckého flanďáka a doma pak zavírá oči. Druhá se točí okolo trampot navenek gestapácky chladné ředitelky školy, avšak se stejnou diagnózou jako naše tupka z prvního příběhu, která se majetnicky snaží získat monopol na svého dlouholetého klátiče, až ze zoufalství na nádražním hajzlu vyšuká Pažouta ze šesté bé, aniž by doslova hnula brvou. Poté přichází tlustá stoletá lesba, nemotorně usilující o vysrkání dvacetileté škeble, a když se nezadaří, alespoň vyděsí diváka tak zrůdnou frontální nahotou, že má nutkání milosrdně vypíchat oči všem těm ubohým geriatrům a gynekologům, aby už nikdy nemuseli trpět jako on. No a čtvrtá je o té škebli ze třetí. Ta se zjevně do vískání otylých vypelichaných žluklých bobrů příliš nehrne, a tak se raději nechá zroháčovat úchylným fotografem, který spící krasavici následně pocáká jogurtem. Nebo vlastně nevím, co to přesně bylo, kamera mu čuměla na chlupatou prdel, když tu Dobrou mámu frenetickými pohyby s funěním otvíral. Ovšem frontální nahota téhle flexibilní juniorky alespoň trochu zažehná předchozí trauma a vrátí jednomu ztracenou víru v existenci estetiky, osové souměrnosti a pevných netvarohových kuželoseček. Takže se toho rozhodně nebojte, je to jen o ujetých, dostatečně nemrdaných Polkách, nikoliv o lásce! A to by bylo pro tento rock z Kina na hranici vše. Nějakou dobu nebudu s polskými filmy tolik prudit. (03.05.2017)

Snímek o tom, co s námi vlastně dovede udělat láska, chtíč, touha, nebo jak tomu chcete říkat. V tomhle ohledu je snímek zajímavý, ale možná je ještě zajímavější některými použitými filtry nebo i tím, co znázorňuje. Nahota je tady podána tak přirozeně, až jsem zíral. V tomhle ohledu se mi snímek velmi líbil. (06.07.2017)

51. KVIFF - Nevím, co si o tomto filmu myslet. Vypráví příběh tří žen, kde každá touží po trošku jiné lásce. Jenže pokaždé, kdy se jejich příběh trošku rozjede a začne být zajímavý, ho režisér brutálně utne a už se k němu nevrátí. První příběh byl nejzajímavější a pak už to mělo sestupnou tendenci. Závěr jsem měl co dělat, abych ho vůbec dokoukal. Nicméně musím uznat, že kamera je výborná. Bohužel z prostředí absolutně ponurého polského sídliště ležícího uprostřed zasněženého pole v zimě, což tomu také dvakrát nepomůže. Plakát je u tohoto filmu, řekl bych, vševypovídající. (04.07.2016)

Takovej ten chladnej film o různejch typech ženský deprese s průměrnym počtem vykouřených cigaret na záber 3 (za každou jedna hvězda v hodnocení). Jsou tam sice i vynikající scény (omýváni spermatu, dámy ve sprše, zvracení v ložnici a tak...), ale dost často tenhle film, i se svojí precizní kamerou, jednoduše nudí. (60%) (05.07.2016)

Kameraman Mutu nasnímal oceňované 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny a zde dokázal přesvědčivě zachytit ubíjející pudovost, syrovou tělesnost i téměř hmatatelné zoufalství, a to nejen filtrem, který sídliště, přírodu a nebarevné oblečení dělá ještě šedivější a ošklivější, ale i promyšleným způsobem rámování. Někteří filmu vyčítají dějovou vyprázdněnost a je třeba říci, že snímek skutečně nemá jednu dějovou linii, která by prostupovala celou stopáží, ale jedná se spíše o mozaiku volně propojených příběhů, jejichž společným jmenovatelem je spíše než láska umíněná touha a upínání se k něčemu nedosažitelnému. Místy se však režisér Wasilewski příliš úporně snaží, aby mohl zapadl do rumunské nové vlny. Postavy staví do okatě bezútěšných lokací, které jsou zabírány s chladným odstupem, aby nás pak šokoval poněkud samoúčelným zvratem, který nemá tak silný emoční dopad, neboť snímek zkrátka postrádá postupnou gradaci. 70 % [LFŠ 2016] (30.01.2020)