Popel a démant

Wajdův patrně nejslavnější snímek, který se však ve mně minul divákem. Zdá se mi po letech příliš poznamenaný dobou svého vzniku (mnohem více než méně slavné, méně politické, leč syrovější Kanály od téhož režiséra). Pax sovietica, která nakonec do poválečného Polska přišla a která se v podání autora předlohy Andrzejewského jeví jako nejvhodnější řešení, byla ve skutečnosti výměnou totality za totalitu; ale to se tehdy nesmělo tak otevřeně říkat. Popel a démant není ideologickou agitací a je v něm plno silných scén, ale přece jen... pokud jde o nejásavé, deziluze plné snímky o konci druhé světové války, dávám přednost československému kusu "Smrt si říká Engelchen" od Kadára a Klose. (22.11.2011)

Vzhledem k vysokému hodnocení a celkové pověsti filmu jde pro mě o kruté zklamání - nikoliv po stránce filmové, ale obsahové. Wajdovi se nedá upřít velmi slušné řemeslo, výborné vedení herců a sladění všech stránek filmu. Snad jen scéna popravy na začátku a konec hrdiny v samém závěru snímku zavání teatrálností, která byla ale v 50. letech celkem běžná. Po stránce obsahové je to ovšem silně tendenční dílko, které plně odpovídá Wajdovu komunistickému přesvědčení. Wajdova interpretace historických událostí je tvrdě podpásová ve světle faktu, že na rozdíl od Československa, kde se komunisté opírali o silnou domácí podporu, v Polsku šlo o vnucený režim, importovaný na pásech sovětských tanků. Přepadení polska Sovětským svazem, popravy polských vojáků a důstojníků ( zdaleka nejen v Katyni !) Statisíce lidí odvlečených do lágrů v Kazachstánu a na Sibiři, důsledná likvidace samosprávy a všech prvků nezávislého myšlení, likvidace společenských, hospodářských, kůlturních a náboženských organizací,opozičního tisku - nic z toho se do Wajdova dramatu nedostalo. Odpůrci komunistických pořádků jsou bez vyjímky kariéristé, alkoholici nebo dobrodruzi a teroristé, zatímco vysokému komnistickému hodnostáři nechybí životní moudrost, přesvědčivost a zodpovědnost. Wajdův film je manipulativní o to víc, že je profesionálně natočený, milostná linie příběhu přesvědčivá a Cybulski v hlavní roli výborný a charismatický... Celkový dojem 35 % výhradně za filmové řemeslo. (22.10.2008)

Dnes již zklasičtělý Wajdův film stále vyvolává v Polsku rozporuplné odezvy. Mnohoznačnost Ivaskiewiczovy předlohy její zfilmování spíše prohloubilo a znásobilo, než aby ji mírnilo. Po zhlédnutí KATYNĚ dnes víme dobře, proč. Polsko 8. května 1945 připomínalo vřící kotel; ješt neutichly vzpomínky na to, jak osvoboditelská Rudá armáda nechala vykrvácet varšavské povstání Armii krajowej, ještě stále neutichly rozhořčené polemiky kolem Katyně a náhle zmizevších tisích polských důstojníků. Paralelně- za bezhlesého přihlížení západních demokracií (Churchillův fultonský projev byl na Západě dobovým mediálním propadákem) - nastupovala rychlá sovětizace odbojné země. Křižovatky vývoje - spor obou na smrt znepřátelných táborů i vůli většiny obyvatelstva po mírovém životě - ztělesňuje večírek, v jehož průběhu cítíme zárodečné doutnání budoucí několikaleté občanské války s jejím nevyhnutelným koncem (závěrečný útěk smrtelně zraněného Cybulského umírajícího symbolicky na hromadě odpadu souzní a v něčem i předjímá formové prostředky evropské a vlastně i světové nové vlny tehdejší doby). I dnes je film znepokojujícím otazníkem, hlasem, který se ve svých úzkostných dotazech a otázkách nemilosrdně, až srdnatě dotýká stále nezhojených ran. I těch polských, i těch dalších. (24.12.2008)

Když vítězové prohrávají… Velmi pomalý (což je dáno i délkou záběrů), velmi deziluzivní, velmi hluboký ponor do atmosféry dne, kdy skončila jedna a začala jiná válka. Přemýšlet nás krom znalosti společenských a politických souvislostí (komunista si přisvojuje vše, syna nevyjímaje) nutí geniální kamera Jerzyho Wójcika. Žádná exhibice, minimální pohyb, velká hloubka ostrosti, vhodně zvolený úhel. Záběr s Kristem obráceným satanisticky hlavou dolů a následný švenk na místo s otevřenou rakví v pozadí vydá za tisíc slov. Wajda si v závěrečném dílu své válečné trilogie hraje s kontrasty (ohňostroj x smrt, tmavá krev prosakující skrz bílé prostěradlo), nenápadně odkazuje na dílo své (tmavé brýle nosí Maciek kvůli kanálům) i jiných (titulní Norwidova báseň, závěrečná polonéza stylizovaná dle divadelní hry Stanisława Wyspiańského Veselka, kterou Wajda v roce 1973 zfilmoval). Díky uměřenému frajerství Zbigniewa Cybulského, rozervaného romantického hrdiny (prudké přechody od veletragické zachmuřenosti k rozjařenosti), který si rád hraje s ohněm (doslova), není nadbytečná ani pozvolna vystupňovaná, snivě-romantická linie, krátké střetnutí s démantem uprostřed všeho toho popela. Pouze závěrečná kalvárie působí poněkud křečovitě. 80% Zajímavé komentáře: sportovec, ScarPoul, Renesco (10.10.2016)

Ten film mě dostal mmj. dvojím obětím a obě jsou smrtelná. Poprvé, když hlavní hrdina (vím, jak se vyslovuje, ale nechtějte, abych s díky bohu -Janu Husovi - zapomenutými spřežkami psala jeho jméno) zastřelí komunistu - po válce nepřítele západního odboje - který je mu osobně sympatický a smrtelně raněný muž popojde pár kroků a v předsmrtné křeči se zavěsí do atentárníka na jehož hrudi skoná. Druhé poslední obětí je, když Zbiegnew Cybulski - - zkusila jsem to! - umírá a v posledních záškubech života na sebe strhává bílá prostěradla, která se barví jeho - v černobílém filmu černou - krví. Jaký symbol, jaká síla, jaký smutek! (07.07.2010)