Něžná

V roce 1969 se Robert Bresson nacházel v průběhu svého nejplodnějšího filmařského období, kdy se po A co dále, Baltazare (1965) a Mušce (1966), jež byly důslednou analýzou francouzského venkova, vrací k městské atmosféře svým prvním barevným filmem Něžná. Námět Bresson nalezl v krátké novele Fjodora Michajloviče Dostojevského. Příběh přenesl do prostředí současné Paříže stejně jako ve Čtyřech nocích snílka (1970), taktéž inspirovanými Dostojevského prací. Jakási městská konkrétnost jako by ostře kontrastovala s implicitně prezentovanými významy, jimiž jsou Francouzova díla plná. I to byl jeden z důvodů, za něž byla Bressonova Něžná kritizována, přičemž o vystižení atmosféry města jde zjevně až sekundárně. Na druhou stranu samotné postavy vnímají vyobrazenou Paříž jako obrovské bludiště neporozumění, ze kterého normálními prostředky není úniku, a tak se uchylují ke krajním řešením. Něžná vypráví příběh mladičké Elle, která právě spáchala sebevraždu. Samotným sebevražedným aktem film začíná, jímž vlastně Bresson dává najevo, že se chce oprostit jakéhokoli dramatického napětí podobně jako v jeho předešlých dílech, kde k tomuto aspektu odkazoval samotný název filmu (K smrti odsouzený uprchl) nebo například úvodní „vysvětlovací“ titulková sekvence v Kapsářovi. Zastavárník Luc, Ellin manžel, na ni v krátkých retrospektivách vzpomíná a snaží se rozkrýt motivace, jež ji vedly ke spáchání tak hrůzného činu. Pomalu tak přichází na to, že jejich manželství bylo prolnuto totálním neporozuměním dvou naprosto odlišných povah a prostoupeno neschopností vzájemné komunikace: on, o mnoho let starší, s jasně předepsanými a pevně zakotvenými plány a povinnostmi do budoucna a ona, mladá a nezkušená, s prchavou touhou po dobrodružství, která vede až k tragickému závěru. Na rozdíl od Bressonových předešlých děl, kde určité sevření se spirituální dimenzí mělo zásadní význam, jsou v Něžné postavy daleko více pozemské a světské. Hrdinové jsou a budou v dalších Bressonových filmech nadále velmi osamělí, ale oproti těm předchozím daleko více zranitelní a bezmocní jako například právě v Něžné. Samotná neschopnost komunikace přitom není v Bressonově díle ničím ojedinělým, tímto prvkem je vlastně protknuto celé mistrovo dílo. Tomu napomáhá i Bressonovo solitérské pojetí „kinematografu“, které objasňuje ve slavných Poznámkách o kinematografu. Tato metoda, která nemá v historii filmu obdoby, je vlastně otiskem Bressonovy duše, jeho niterným přesvědčením: „Režisér neboli director. Nejde o to vést někoho, ale vést sám sebe.“ Výjimečná je ale především jeho herecká koncepce, kdy místo pojmenování „herec“, používá odborného výrazu „model“: „Žádní herci. (Žádné vedení herců.) Žádné role. (Žádné učení rolí.) Žádná režie. Ale používání modelů převzatých ze života. BYTÍ (modely) místo ZDÁNÍ (herců).“ Z výše uvedeného jasně vyplývá, že Bresson chtěl u protagonistů dosáhnout úplného bez emočního projevu. Tomu napomáhali i hojně využívaní neherci, jejichž statičnost a otrocká předříkávání daného textu nabyla časem úplné automatičnosti. A i když zjevná světskost je z Něžné citelná, jeden aspekt spirituálního modu si přece jen uchovala. Atribut pasivity, který úzce souvisí s hereckou interpretací, za něhož se dá považovat celková Bressonova koncepce „modelů“. Jeden prvek z této metody vystupuje do popředí. Jde o držení těla jednotlivých postav, které svou statičností a určitým nezájmem nemají daleko k loutkám, což v publikaci Spiritualita ve filmu vysvětluje Jaromír Blažejovský: „V pozdějších Bressonových filmech bude atribut pasivity intenzivněji navozován oním proslulým, loutkové divadlo připomínajícím postojem, při němž mají „modely“ sklopený pohled a ruce jim visí podél těla.“ I to je možná jeden z důvodů, proč si s sebou Bresson navždy ponese nálepku, což není myšleno ani v nejmenším pejorativně, velkého askety a jansenisty. Je také pravdou, že v Něžné je analyzovaný herecký projev přiváděn až do extrémní polohy a v podstatě se vzájemné neporozumění a neschopnost komunikace stávají hlavními aktéry celého filmu. (13.01.2011) (méně) (více)