Whiplash

Jedna hudební škola, dvě výrazné osobnosti. Oba jsou perfekcionisti a jeden tlačí druhého na hranu možností, za kterou existuje jen hluboký pád. Chvíli považujete toho prvního za nebezpečného manipulátora, který jen zneužívá svou moc, chvíli toho druhého za nestabilního kluka, kterému by měl někdo bubny sebrat, než skončí v blázinci. Jste si vědomi, že jeden druhého ničí, ani tak se ale neubráníte myšlence, zda se k sobě přece jen nějakým zvláštním způsobem nehodí. SPOILER Samotný konec se pak dá vyložit jako takový netradiční happyend pro obě postavy. Andrews dosahuje zapomenutelnost, Fletcher v něm objevuje svého Charlierho Parkera. A na tom, že se Andrew podobně jako Parker nejspíš nedožije ani 35 let a v blízké době ho čeká předávkování drogrami, selhání orgánů nebo mentální kolaps, vůbec nezáleží. (18.01.2016)

Is there a line? Černá labuť roku 2014. V mladším hávu, s litry potu, krve a slz. A s vizuální stránkou, která svou precizností, střihem a provázaností s neutuchajícím rytmem nedá vydechnout. Každý pokus o souhru, každá chvíle, kdy tlačíte Andrewa k tomu, aby konečně zarachtal paličkami uspokojujícím způsobem, který udrží ďábla Fletchera ještě aspoň pár minut pod pokličkou - pokaždé mají za následek to samé: Zrychlený dech, zatnuté svaly, zbystřené smysly. Whiplash chytí do zubů, drtí a nepustí. A sežvýkal mě až k nejvyššímu hodnocení, protože i jen za pár let od vzniku šokujícím způsobem dozrál. Jakkoli mě v samém závěru svého času nepatrně uskřípl a chtěl jsem ještě jednu dvě minutky pro poslední nápovědu, dnes už bych na filmu neměnil vůbec nic. Jede totiž celou dobu nadoraz a v době čím dál předvídatelnějších akademických voleb či nominací zůstává dost možná poslední překvapivou volbou, která zaskočila kritickou i diváckou veřejnost příjemně nepřipravené. A teď se jdu vydýchat. S každým delším zhlédnutím mě finále víc a víc fyzicky vyčerpává, jakkoli se u něj bojím pohnout jen o píď. (10.01.2015)

Pardon, ale tohle je totální blbost. Atmosféra někde mezi Pohotovostí a rádiovou relací ČRo Jazz "Modern Mainstream", svojí tupostí to až bije do očí. J.K. Simmons se zjevně vyžívá ve svoji roli pedantského dirigenta a docela mu to jde, Miles Teller umí hrát na bicí, ale jinak je to poleno. Každý kdo se trochu zajímá o současný jazz musí při sledování WHIPLASH prskat smíchy. Oscarové nominace a přehnaně vysoké hodnocení na Čsfd jasně naznačuje, že i v 21. století si někdo myslí, že jazzovej big band je cool a že lidi se pořád chtějí koukat na hovadiny a stačí k tomu, že je to příběh silné vůli. Ble. (11.02.2015)

z J.K.Simmonsa by sa mal stat motivacny speaker. A vlastne na co, nepotrebujem jeho kvetnate prupovidky, ani obhadzovanie vsetkym, co mu pride pod ruku, staci, keby som ho stretla a uprel by na mna ten svoj demonicky kukuc. A hned by som si cvrkla a urobila vsetko, co by chcel. Yes, sir, No, sir. Dufam, ze dostane oskara. Dokonaly filmovy zazitok. (10.02.2015)

Sledovat hodinu a čtyřicet minut hlavního "hrdinu" jak si obdobným tempem honí péro, asi to bude stejně motivační a zaručeně se u toho bude podobně tvářit . Vážně jsem nepochopil pointu tohoto nereálného shitu s choutkami mít poselství, který mě nejprve důkladně zasvětil do příběhu nesmělého hudebního nerda, včetně vylíčení jeho ostýchavosti, panictví a malého sebevědomí, aby mě o dvacet minut později donutil ho nenávidět díky spratkovitému a zcela iracionálnímu chování, a všechny ty "útrapy" kokota za volantem mu s chutí přát, aby v závěru otočil úplně a naznačil, že pokud vás někdo psychicky a fyzicky týrá, protože je přinejmenším psychopat, v tom horším vyhořelý čurák vylévající si osobní mindráky na všech okolo, je to vlastně všechno v pořádku, protože ve vás možná bude skrytý génius a bez pečlivého dohledu takového rasa by nikdy nebyl odhalen! Čert vem, že se kvůli tomu ten zbytek neúspěšných psychicky složí, bude trpět depresemi a třeba se jen tak zabije v autě, kdy se v něm oběsí na trámu! Pokud jednou dokonale zabubnujete s dřívky na pár vysoustružených dutých válců, stálo to za to! Právě skrytá obhajoba Fletchera v roli neomezené a nekritizované autority v úplném a notně debilně hollywoodském závěru a vylíčení ho jako fér roviny chlapa, mi přišla na celém filmu to nejvíc sebepochcávající. Možná jsem ale tu ryzí story kompletně vycucanou z prdele řádně psychologicky nepochopil a sovy nejsou tím, čím se zdají být. U tohoto typu filmů primárně záleží jen na tom, jestli přirozeně přejete nebo jste ochotni přát hlavní postavě a zfetovaní sentimentem přehlížíte ty píčoviny. Já tak učinit z výše uvedených důvodů nemohl, takže jsem se jen sarkasticky chechtal a prstem se znuděně rýpal v těch nelogičnostech. 40% (31.01.2015)