Knick: Doktoři bez hranic

Soderberghovo ´vykoupení z věznice jménem Hollywood´ a jasný argument pro ty, kteří tvrdí, že TV tvorba je v posledních letech zajímavější a progresivnější, než to, co nabízí tvorba filmová. Už se nedivím slovům Soderbergha o tom, že v současné televizní produkci našel konečně tu tvůrčí svobodu, která mu tak ve velkostudiové filmové výrobě chyběla. (07.07.2015)

Velkolepé. Pokud by Steven Soderbergh chtěl někam poslat peníze, aby mohl v téhle naturalistické výpravě do světa doktorů, mohl pokračovat, poslal bych mu slušnou částku. Velice silné režijní vedení, kvalitní herci, obrovský důraz na autentičnost a využívání všech prvků doby, v které se příběh odehrává. Knick svým rozsahem a důrazem na detail strká do kapes prakticky všechny konkurenční seriály. Vévodí mu samozřejmě Clive Owen jako Thackery a další přehlídka kvalitních herců. Ti mají velice kvalitně napsané postavy a příběhové linie, které na sebe navazují stejně dobře jako jednotlivé záběry a hudba. Za zmínku rozhodně stojí pohled na svět a postavy, které nejsou nejen primitivní hračky pro tvůrce, ale také překvapí svým ne černobílým vyzněním. V tomhle seriálu má svou temnou stránku i ta paní, která se omylem prošla na pozadí úvodního záběru v pilotním díle... S1: Přímočaré, chirurgicky přesné a ve finále pohlcující. Syrovostí seriál spíše pro fajnšmekry než pro davy. S2: Další příběhové linie, větší důraz na společnost (její rozdělení, eugenika, síla aristokracie), prohloubení doktorů a další důkaz, že když se přidává všeho s citem, vzejde z toho jen kvalitnější seriál. O tom by závěrečná operační scéna mohla vyprávět své. (14.02.2017)

Soderberghův seriál lze obdivovat z mnoha důvodů, ať už je to nápaditý způsob, jakým jsou inscenované dialogové scény, kdy se kamera často fixuje jen na jednu z postav a sleduje její reakce, nebo svěží kontrapunkt historického realismu a moderního elektronického soundtracku. Okouzlující styl, který podstatnou měrou vychází z promyšleného, esteticky ladného zacházení se světlem, kontrastem a barvami, ale z Knicku nedělá pouze jednu ze seriálových událostí roku. Je stejně tak důkazem, že příliv autorských tvůrců s osobitým rukopisem slibuje další významnou změnu v soudobé televizní produkci. Víc v textu na webu Cinepuru. (13.12.2014)

The Knick rozhodně není seriálovou revolucí, jak mnoho kritiků i diváků hlásá, ale rozhodně je to důkaz o nadřazenosti autorského seriálu, zejména díky tomu nakolik je formálně konstatně znejišťující a uzavřený ve svém nevlídném světě. Sodenbergh výborně maskuje nemnoho lokací (jedna ulice a cca 15-20 místností) tím, že stále mění úhly snímání, využívá často nízké hloubky ostrosti, čímž uzamkne trpící postavy od okolního světa, před kterým každá něco skrývá a v dlouhých nepřerušovaných záběrech proplouvá místnostmi a chodbami, čímž se vysvětluje i celková potemnělost, protože za takových okolností není téměř možné scénu uměle nasvítit. A takový Clive Owen udělá prakticky jakoukoli epizodku jenom tím, že v ní je. Kdyby to nebyl herec s tak nepolevujícími kvalitami prakticky kdekoli se objeví, rozhodně by se dalo mluvit o životní roli. The Knick však strádá tou svou trochu unavenou dikcí "nikdo není takový jaký se zdá a všichni jsou tak trochu protipólem toho, čím se jeví býti". V kombinaci s opětovným (stále a stále) tepáním do současných společenských témat tak trochu zapomíná, že ten vtip je o něm, protože jak si mám pak vysvětlit, že po mně film chce, abych byl šokovaný tím, že jeptiška může být zároveň porodní bábou, renovovaný doktor prvotřídní kedrou či černoch dobrým doktorem? Navíc The Knick nemá cíl, je to jen sled vztahových epizod a personálních dilemat na pozadí problematické doby, kde se za maskou gentlemanství, překrásných oděvů a zdobených štítů domů skrývají potratové kliniky, ilegální operační sály, opiová doupata a kanceláře lichvářů. Jak vtipně nějaký uživatel zde poznamenal "Ordinace v Růžové zahradě pro lepší lidi". Přesto se do onoho temného, zamlženého světa plného trýzně a neštěstí rád ponořím i v druhé sérii. (29.07.2018)

Málem marně se snažím najít důvod, proč v hodnocení nepřekročit tu tučnou linii mezi "dobrými" čtyřmi a "vynikajícími" pěti hvězdami. Objektivně si The Knick zaslouží plnou palbu, a klidně i víc. Dovolím si totiž tvrdit, že i přes rozdílnost tématu i pojetí strčil Soderbergh do kapsy i opěvovaný True Detective. Místo aby se zamotal do přehnaných ambicí vlastního námětu dostal do rukou vcelku obyčejnou, nijak zvlášť vysoko aspirující premisu otočenou vzhůru nohama a naruby, a čistou poctivou technickou prací z něj vytvořil výjimečně sugestivní výlet do počátků současné medicíny. Sledováním Thackerye dodává ruční kamera, ve správných momentech jen se střídmým střihem, seriálu skoro voyeurský nádech, samotné herecké výkony jsou na naprosté seriálové i filmové špičce, námět i rozehrané příběhy (snad jen s výjimkou úvodní anekdoty kolem Typhoid Mary) taktéž, a délka série jim dává přesně tolik prostoru, aby žádná událost ani při nejnenším nezačala nudit. Samostatnou kategorií preciznosti je však zvláštně nemístný hudební podkres, díky kterému je The Knick právě tak silný zážitek. A to tak silný, až jsem ho kvůli tomu téměř nesnesl. Spojením nekompromisního zobrazení a uširvoucímu ozvučení kruté doby a Martinezovy hudby na mě mělo prakticky celých deset hodin podobný efekt jako škrábání nehty o tabuli - žádná poloha těla při sledování nebyla dobrá a každý nerv v těle o sobě dával vědět, a nepřijemným pocitem hraničícím s bolestí mě nutil odvracet zrak i sluch, podobně jako tomu bylo v nejzajímavějších částech Trainspotting, Requiem za sen, nebo třeba 127 hodin. V takovém stavu se dá jakkoli geniální práce jen stěží užít. A že geniální bez sebemenších pochyb je! Jen bohužel není pro mě. (15.11.2014)