Život jde dál

Jako kvazidokument o krajině zjizvené nepředstavitelnou přírodní katastrofou ode mě snímek obdrží 2 hvězdičky. Ve všem ostatním Kiarostami v mých očích selhává. Jeho snímek postrádá spoustu toho, co film dělá filmem, včetně těch nejzákladnějších prvků, jako je scénář. Dialogy jsou nepříjemně banální, zvlášť s přihlédnutím k situaci místních lidí a tragédii, které čelí. Komunikace chlapce s ženou, která ztratila dceru o Bohu, je jen malou jiskřičkou, která nic nezapálila. Tvorba režiséra Kiarostamiho je určena nanejvýš specifickému druhu festivalového publika, ke kterému nepatřím. Je to varování, abych se jeho filmům obloukem vyhnul. Celkový dojem: 35 %. (03.03.2021)

Film, ve kterém se téměř nic neděje, vyčnívá především neuvěřitelně otravnými a opakujícími se dialogy. Takže kudy se jede Kokeru? Je cesta uzavřená? Zajímá mě to ještě po hodině? Možná jsem příliš kritický, ale mě tohle prostě už nestačí a otlačený zadek za to nestojí... 4/10 [LFŠ 2012] PS: Kiarostamiho hrátky s autíčky souvisí zřejmě s nějakou jeho úchylkou z dětství (30.07.2012)

90-minútová road movie z mesta cez krajinu až do spustošeného mestečka zemetrasením. Postrehy ľudí, ktorých sa režisér pýta rôzne otázky, pôsobia veľmi autenticky, nesentimentálne, občas až hrozivo. Dozvedáme sa, že sme v realite, v ktorej bol nakrúcaný Dom môjho priateľa, aby sme sa v Pod olivovníkmi dozvedeli, že sme zase v realite, kde sa nakrúcal Život ide ďalej. Skutočne originálny, netradičný koncept, ktorý ale robí predovšetkým iba z prvého filmu skutočne samostatné dielo. Ale čo na tom, my máme možnosť si túto trilógiu pozrieť naraz a nie čakať dva roky, takže o to intenzívnejší zážitok tieto filmy prinášajú. Vyššie hodnotenie súvisí práve s trilógiou ako celkom, samostatne ma Dom očaril viac. (03.05.2019)

Druhá část Kiarostamího motivicky a místně svázané trilogie, průlomové v jeho mezinárodní kariéře, míří za pocitem naděje, povzbuzením i naopak (ne)mámivým ztvárněním komplikovanosti lidských snah a osudů. Pár let po Kiarostamího filmu Kde je dům mého přítele? (1987) postihlo místo natáčení, horskou vesničku Koker, těžké, vražedné zemětřesení a v tomto "rekonstrukčním" snímku sledujeme cestu filmového režiséra (ztvárněného ovšem profesionálním hercem, nikoli Kiarostamím) se synkem zpět do oblasti, kde touží najít malého hrdinu oné předchozí filmové spolupráce, představitele školáka Ahmeda živého a zdravého. Návrat mezi místní však přináší řadu přirozených, nahodilých odboček, zbrzďujících setkání a komplikací; pátrání zůstává otevřeno v prachu zřícených příbytků a režisérův syn v závěru odbíhá prozatím sledovat fotbal s novými přáteli. Jednoduchá, vytrácející se linie, spjatá se symbolickým motivem návratu, se pojí s autenticky pojatými, zdánlivě (ne)inscenovanými momenty, které znovu, zpětně relativizuje, rekonstruuje a variuje následné pokračování série, snímek Pod olivovníky (1994): filmový štáb se v něm věnuje natáčení právě tohoto filmu, sledujeme opakované, vršící se obtíže natáčení jednotlivých scén a problémy figur "reálných" a "filmových" se tu pojí a stírají, přičemž vše probíhá v rámci dalšího natáčení, jehož výsledek vidíme na plátně. V tomto světle je Kiarostamího kokerská série jedním z nejpozoruhodnějších anti-iluzivních extrémů (hrané) kinematografie, důvtipným, zábavně-sugestivním i humanisticky apelativním. (03.01.2014)

In memoriam díl čtvrtý- Pocta Abbasu Kiarostamimu, jehož jsem poznal před pár lety na LFŠ a od té doby čekám na další nové filmy. Už se nikdy nedočkáme a zbývá jen detailně poznat celou jeho práci. Kokerská anabáze pokračuje, posledním záběrem se AK nejvíce přihlásil k vlastnímu stylu. Dlužno podotknout, že tento road trip režiséra a jeho syna není zdaleka tak zábavný jako jiné filmy, zejména tolik srovnávané Pod olivovníky. (13.07.2016)