Zire darakhatan zeyton
Au travers des oliviers
Through the Olive Trees
Pod olivovníkmi
VOD (1)
Obsahy(2)
Snímek Pod olivovníky je poslední částí Kokerské trilogie režiséra Abbase Kiarostamiho, která se vydává do „zákulisí" druhého filmu Život jde dál a věnuje se drobným problémům provázejícím jeho natáčení. Sleduje komplikace, které vyvstanou, když milostné neúspěchy jednoho z herců – mladíka toužícího po ženě, která hraje jeho manželku, ale ve skutečnosti s ním nechce mít nic společného – způsobí na place pozdvižení a do víru toho všeho zatáhne i nebohého režiséra. Nepopsatelně krásná a dojemně lidská komedie se noří do folkloru iránského venkovského života a odlupuje vrstvu po vrstvě inscenovanosti, zatímco zkoumá prchavý, alchymistický vztah mezi filmovým uměním a realitou. (Cinemax)
(více)Recenze (27)
Tak trochu íránská Americká noc. :) Íránská kinematografie na mě působí jako hodně specifický filmový svět sám o sobě, bez jasných hranic ještě propojen s realitou kolem, ale pobývat v něm na dálku se mi rozhodně velice zamlouvá – u starších filmů Abbase Kiarostamiho zvlášť. Přestože jsem si pustil stále jiný film, jakobych znovu navštívil známá místa, jen vždy v nových situacích. Opět jsem poznával a zahlédl některé „staré známé“ z jiných snímků (zde například o již 7 let staršího a mírně vyrostlého kluka z filmu Kde je dům mého přítele, ale i režiséra Jafara Panahiho, zde rok před samostatným debutem ještě coby asistenta režie). Opět jsem si vedle ústředního příběhu mohl ještě v druhé vrstvě užívat možnosti naslouchat povídání o předchozích filmech, tvůrcích či dalších režisérech, s čímž jsem se mimo íránskou tvorbu v hraném filmu snad jinde ani nesetkal. Vždy se těším téhle možnosti, sledovat vedle sebe u pana režiséra všechny ty lidičky, působí na mě přes svou zdánlivou všednost nesmírně zajímavě a také nadmíru skromně, baví mě poslouchat jejich povídání a sledovat je v různých všedních i nezvyklých situacích... a v tomto případě obzvláště, když hlavní dvojici tvořili režisér a jeho herec. :-) Vůbec mi nevadily dlouhé záběry, tady bych se díval klidně i déle... Mimo celý podmanivě natočený proces kolem přípravy a natáčení filmu v sobě nesou nádhernou atmosféru i všechny scény pomimo, na louce během pauzy, v lesíku, na poli, třeba když se Hossein snaží vyznávat lásku či alespoň dostat vytouženou odpověď od své spoluhrající partnerky, mimo natáčení věčně zahleděné do svého uzavřeného nitra. A když pak ještě celý film Kiarostami netradičně zarámoval na úvod i konec hezkou hudbou, byl jsem z dalšího jeho dílka opět převelice spokojen a nadšen. [95%] ()
Závěrečná část „Kokerské trilogie“ mě zaujala pouze tím, že se ukáže, jestli bratři z prvního dílu přežili ničivou katastrofu či nikoliv, což jsem doufala, že se dozvíme již v díle druhém. Milostný příběh, film ve filmu i náhled do odlišného světa už byly v artovém kině předvedeny atraktivnější formou a údajný jemný humor mě vůbec neoslovil. Pod olivovníky má bezesporu pár výrazných scén a je překrásně natočený, ale jinak je to vcelku spolehlivý šláftruňk. ()
Kiarostami kokerská trilogie (neplést s mordorskou trilogií) patří k vrcholným dílům světové kinematografie a základním dílům postmoderní filmové literatury. Zatímco Luc Godard (nebo další) dokumentují "konec" filmu, Kiarostami (nebo Jacques Rivette a další) se podílí na zrození "nového filmu". Tak jako hudba Johna Cage (a mnoha dalších) je oproštěna od melodie, harmonie a rytmu, jsou filmy postmodernistů oproštěny od dramatického schématu, plynulého děje, pointy, bonmotů atd. A přitom to nejsou filmy dívácky nevděčné, nudné, či jinak odpudivé - viz hodnocení na časfd. Nejlépe je zde hodnocen první film třilogie "Kde je dům mého přítele?", pak závěřečný "Pod olivovníky" a na konci je druhý "Život jde dál". S tím je možno souhlasit, i když to nemá velký význam. Kokerské filmy vznikly v letech 1987 - 1994, v roce 1990 byla tato perské země postižena katastrofálním zemětřesením. ()
Lepší (nebo aspoň stravitelnější) zážitek, než z Chutě třešní či Vítr nás odvane. Lze zde vystopovat aspoň náznak příběhu a film také obsahuje místa, která bych se nerozpakoval označit za krásná (např. když se nápadník omlouvá své vyvolené, že slova, která před kamerou pronáší, nemyslí vážně - je to přeci jen film!). Takže ano, některé scény pěkné, ale jiné zase jak je u Kiarostamího zvykem až úmorně natahované - třeba to natáčení, co se vždy nějak pokazí a musí se pořád a pořád opakovat. Celkově mě film příliš nezasáhl a odešel jsem z něj stejný, jaký jsem na něj přišel. ()
Záverečná časť akejsi „kokerskej trilógie,” s titulným názvom Pod olivovníkmi; sa vrátila kamsi uprostred tohto diania, keď sa filmovací štáb pripravoval na nakrúcanie druhej časti Život a nič viac; mapujúcej tragické udalosti po silnom, iránskom zemetrasení z roku 1990, a práve teraz znovu i s hereckým predstaviteľom s dvojky - s Farhadom Kheradmandom, za to ale predsa na trocha menšom hereckom priestore, ktorý vtedy zaznamenával jednotlivé príhody naprieč cestovaním po zasiahnutej oblasti, a to teda konkrétne spoločne i so synom, ktorí v podstate predstavovali samotného iránskeho autora - Kjárostamího spolu so synátorom Babakom; skrátka: snažili sa dopátrať, čo sa vlastne stalo s Babekom A. Poorom (*1) a niektorými ďalšími aktérmi... • Oveľa viacej hereckého priestoru po novom dostával Mohamad Ali Keshavarz, ktorý stelesnil skutočného režiséra Abbása Kjárostamího, keď nakrúcal už medzitým o pár riadkov vyššie spomínaný titul v podobe Života a nič viac, pričom namiesto Farhada Kheradmanda, ktorý síce rovnako účinkoval i v tomto prípade, no zároveň ale nové »žezlo preberajú« staronoví účinkujúci, ktorí predtým aspoňže na malú chvíľu stelesnili manželský pár (*2) v určitých exteriérových replikách, „keď sa on dohadoval potom i o tom, kde má ponožky, zatiaľ čo ona odpovedala niečo v tom zmysle, že asi v topánkach, môj starý,” čo predstavovalo iba čisto, filmovú fikciu, ktorú by ale tento nádejný, mladý, herecký aktér i rád pretavil do reálneho života; jednoducho čosi na azda úplne štandardný spôsob „Postav dom, zasaď strom,” no vôbec to ale nie je na prvý pohľad také jednoduché, ako by to mohlo na «prvú dobrú» vlastne i celé vyzerať; ó áno, a tým sa následne vzápätí konečne presúvam i ku hlavnej charakterizácii daného, kinematografického diela na princíp »filmu vo filme,« v ktorom vídať jeden filmový štáb, ako pozatým nakrúca ten druhý; čím súčasne vzdáva i akúsi lásku ku k i n e m a t o g r a f i i a jej tvorivým procesom, a k tomu i s množstvom opakovaných záberov, a to vskutku ďalej ani nehovoriac o «filmovacích prestojoch,» ktoré sa mi javili byť ešte i omnoho zaujímavejšími v rámci svojho rozprávania, ako povedzme zrovna priame zaznamenávanie toho, ako funguje výroba filmu, pretože sa mi postupne vyrysoval krásny príbeh o tom, ako ["negramotný"] muž neustále dobýval kamenné srdce mimoriadne tvrdohlavej, ["gramotnej"] žene v reáliách krásnej prírody, umiestnenej medzi samými olivovníkmi s naprosto neuveriteľným presahom, pri ktorom som ani sám čas vonkoncom nevnímal, tak extrémne som bol ponorený do plne nadčasového diela, že keď sa mi zrazu objavil ikonický symbol záverečných tituliek, náhle mi bolo strašne smutno! • Summa Summarum : Jednotka bola originálnym vstupom na úrodnú, kokerskú pôdu s predstavením detského hrdinu, pred ktorým stála naozaj veľmi ťažká skúška s tým..., že dvojka sa zase venovala tomu, čo sa s ním napokon stalo, nakoľko dané územie bolo medzičasom postihnuté ničivým zemetrasením, čiže celkovo predchádzala jednotke, a trojka pre zmenu dvojke, a tak by sa dalo hádam podotknúť, že tituly pokračovali dopredu a opätovne sa vracali, akoby na samý začiatok. POZNÁMKY : *1: s ústredným predstaviteľom z prvej časti „kokerskej trilógie,” Kde je dom môjho priateľa?; *2: Hossein Rezai & Tahereh Ladanianová, hrajúcich samých seba. () (méně) (více)
Galerie (21)
Photo © CiBy 2000
Reklama