Kamen
The Stone
Obsahy(1)
Kámen se odehrává ve skutečném Čechovově muzeu a soustředí se na varianty vztahu mezi mladým muzejním hlídačem a starším návštěvníkem, který do budovy pronikne a přežívá v ní v různých podobách. Možná tak, jak se proměňuje podoba samotného Čechova v prizmatu jeho děl. Přítomny jsou všechny konstanty Sokurovova filmového stylu: redukce děje, střihu, akce a barevnosti, deformovaný obraz, a naopak výrazně komponovaná zvuková stopa plná přírodních zvuků, šumotu, ruchů, dechu anebo fragmentů artificiální hudby. (garmon)
(více)Recenze (4)
Jaromír Blazejovsky ve sve knize "Spiritualita ve filmu" pise, ze k Sokurovovym filmum lze najit obdivny, tezko vsak intimni vztah. Svata pravda, ktera plati i pro toto dilo. Ma skvelou atmosferu, misty jsem se skutecne nechal unaset do vyssich sfer, ale na druhou stranu si dovedu predstavit, ze lecktery divak po 10 minutach upadne do hlubokeho spanku. Ani tento film nezpusobil, ze bych zacal Sokurova uctivat podobne jako jine autory pracujici obdobnym stylem - Tarr, Angelopoulos, Zvjagincev, nektere filym Tarkovskeho. Dale Blazejovsky uvadi zajimavost, kdy behem projekce na karlovarskem festivalu dosle k banalni technicke chybe a misto promitani v akademickem formatu 4:3 byl film pusten v anamorfnim sirokouhlem rozliseni. V obou verzich jsou objekty v ramu urcitym zpusobem defomovany, coz je u Sokurova bezne. Vysledny dojem je vsak naprosto stejny, cimz se ukazuje, ze vyrazove prostredky Sokurova, mj. take v podobe formatu, nejsou nutne zamerem a smeruji spise k nahodilosti. Sam jsem si tento "experiment" vyzkousel, behem filmu jsem si ruzne menil formaty a rozliseni, a plati to na 100%. Ani jedna verze me neznepokojovala, ani jednu jsem nepovazoval za tu idealni. ()
Souhlas s Mulosz i panem profesorem Blažejovským! Dodám pár věcí: když jsem si letos dal Sokurovovu Pohádku, všiml jsem si, že jsou k ní zjevně přidělány anglické titulky už producentem, a to patrně aby se výtvarně hodily k celku. Sokurov měl zřejmě možnost ovlivnit jejich podobu: jsou ve fontu evokujícím secesi, zaoblené stejně jako úvodní a závěrečné titulky filmu. Budiž; vzpomněl jsem si na Sokurovovu Truchlivou netečnost, kde se tahle „totalita“ toužila docílit podobně – ale byl zde obdobný, ehm, nedostatek vkusu (technologie? profesionality? stylu?)… – totiž: každý současný zápaďácký film s výtvarným názorem (za všechny Trierův Antikrist, Noeho Enter the Void, Mandincovi Divoši) disponuje vkusnějšími a lepšími nápady jak propojit vizuální a textovou stránku díla. Sokurov má k tomu náběh, ale je to náběh tvůrce, který úplně neví jak na to a ve svém okolí nemá lidi, kteří by mu pomohli. Zde v Kameni jsem toto vnímal především v rovině efektů kamery. Mají-li být ve filmu proto, aby podpořily jeho snovost, jsou příliš snadné. Prostě nějak deformuje obraz a ořízne formát. Podobně dělal v té době efekty i Jan Němec v Jméno kódu: Rubín. Asi by se dalo prostě říct, že to zestárlo, spíš to ale bylo staré už tehdy. Jako uspávadlo to nicméně funguje skvěle. Jako evokace Čechova pro mě nikterak – nikdy nebyl takhle umrlčí. Druhá věc, která mě napadá je, že když ke mně film nemluví dostatečně silným výrazem, nezajímá mě moc, když z něj není patrné, o čem je. Toto je celé konceptuální umění. Po shlédnutí Germanova Je těžké být bohem, jsem si přečetl Strugacké. Podobně i po shlédnutí Dnů zatmění od Sokurova. Oba filmy působily a byly silné. Při sledování Kamene jsem si v půlce našel review online, kdo že to ten strejda v tom baráku je. Že tam je ochočená volavka už mi bylo celkem fuk. ()
Filozofická esej s minimem střihů, minimem herců a minimem scén. ()
Minimalistické černobílé Čechovovo muzeum (aktovka pro dva herce a jednoho opeřence) jako nenápadný předskokan monumentální výpravné všemi barvami zářící Ermitáži. Zdejší řazení komorního snímku mezi komedie působí jako nechtěná fraška. ()