Kukuřičný ostrov

Principem filmu/světa je směr jeho točení. Je to navýsost individuální princip, který buďto funguje (Flakotaso ** to u tohoto filmu popírá) nebo - jak říkám já - mezi filmem a divákem přeskočí jiskra a nebo nepřeskočí - u mě u tohoto filmu zajisté přeskočila (tedy jiskra). Film se buď točí správným směrem nebo prosti srsti.... Přestože se zde jedná spíš o poetický než epický, a spíš symbolický než realistický film, chtěl bych se zamyslet právě nad některými reáliemi: Děda byl domácí a zajisté věděl, že se jedná o "sezónní" ostrov, vždyť na něm nerostl keříček ani travička. Přesto ale, aby nejprve zasel (bylo třeba i rýt?), začal budovat dům dvakrát tak větší, než bylo třeba na dvě postele, stůl a ohniště. Také se sklizní příliš otálel, mohl přece sklízet před 14 dny za sluníčka, kukuřice už byla zralá... Ani mravoučnou stránku bych nezlehčoval; 1. děda - ať se mi to líbilo či ne, dělal všechno s naprostou jistotou, nikdy nezaváhal, spolehal se jen na sebe věřil si, že dokáže to, co si předsevzal. 2. holka - zpočátku, netečná až tupá, se postupně stávala skutečnou hospodyní. (12.12.2017)

Čistě poetická záležitost, o sblížení člověka (starce) se zemědělskou půdou. Bohužel v tom víc není, ale i tak je ten film příjemný, má skvělou kameru a spíš dokáže vyprávět obrazem, což cením. Pak se tady skoro nemluví, jenže ani to mi nevadilo, protože ten film skoro nenudí. Možná by to šlo o něco zkrátit, závěr mi připadal nahodilý a o postavách nám režisér mohl říct něco víc (protože z filmu víme sotva to, že existují a ta holka že někde studuje), ale jinak si už nemám na co stěžovat, film to byl příjemný. 4* (12.04.2020)

Stařec a kukuřice. Autentické filmové panorama o drsném životě na pomezí dvou znepřátelených světů, na řece, která je stejně nebezpečná jako motorové čluny na její hladině. Zvláštní pozornost si tento takřka impresionistický film vydobývá zejména prostřednictvím uchvacujících záběrů kameramana Eleméra Ragályiho a také zásluhou vynikajícího İlyase Salmana v hlavní roli starého farmáře, svádějícího marný zápas s přírodou. (22.06.2017)

Když jsem se na KVIFF bavil s klukama z 3Kino o filmech, jedním z filmů, který nebetyčně chválili byl i Kukuřičný ostrov a nutno říct, že se opět ukázala podobná filmová vlna, protože tohle obrazové mistrovství Georgije Ovašviliho mě naprosto rozsekalo. Schopnost vyprávět příběh obrazem a dokonce mu dát závěrečnou i emotivní katarzi bez jediný věty, to je absolutní majstrštyk. Člověk se sice skoro nic nedoví o postavách, které sleduje, v duchu otázek proč a jak, ale podstatu filmu jsem vnímal v absolutním sblížení s přírodou a kusem půdy na které žiji a to jak v dobrém, tak v krutém. (04.07.2017)

Štvrť filmu dedo s vnučkou stavajú búdu, do búdu ti zateká. Slovka nepovedia. Hodíš prútený čereň, úlovok rýb istý. Pokopeš zvyšnú časť ostrovčeka cca 200 m2, zasadíš kukuricu a čakáš rekordnú hektárovú úrodu. Nezabudneš ani na protipovodňové opatrenia ostrovčeka. Sušíš nachytané ryby na stene búdy a kŕdle vtáctva sa ich ani nedotknú. Kukurica rastie a dedo s vnučkou nestíhajú tých 100 vyklíčených kukuríc okopať a nahrnúť. Na ostrovček pripláva jeleň a čo čert nechcel, pytliaci ho v hmle ako mlieko picnú. Keď ho ťahajú do člna povalia rastlinky. Úroda je ohrozená, tak si vezmeš flintu a urobíš si tam trvalé bydlisko. Abchazanka padla v ľubvu do ranéneho Gruzínca, ale vyparil sa. Prichádzajú návštevy vojakov, ani divá sviňa nevie kto je kto. Protihrádzové opatrenia nevydržali, dvaja nezvestní.Film na ktorom spolupracovalo 5 krajín. ПИЗДЕЦ ! (04.07.2020)