Hráč

Zajímavé spojení francouzského zpracování ruské klasiky. Přestože jsem Hráče nečetla, musím konstatovat, že mi tento snímek ruské prostředí moc nepřipomněl. Tehdejší lamač ženských srdcí Gérard Philipe sice válel a nejedno ženské oko muselo v té době zvlhnout dojetím nad jeho šarmem, mě ale spíše rozesmíval. Svou rolí trochu naivního Alexeje Ivanoviče, jenž se honosil takovou legrační bradkou, mi připomínal kozlíka. Určitě mi toto dílo ale dokázalo, že je neradno sedat za jakýkoliv hrací stůl, kde jde o peníze. (mezi námi, tady se ta ruleta točila opravdu až moc nevěrohodně) Člověk velmi snadno prohraje nejen vlastní spodky, ale i něco mnohem, mnohem cennějšího. (16.07.2016)

Na Dostojevského si potrpím, zato na licousy ne a zrovna ty Gérardovi tak strašně moc nesluší, že jeho éterickou krásu proměnila v éter, a film mě skoro uspal. Ostatně Alexej je charakter plytký jako žabinec. Postava svérázné babičky byla jediná sympatická, z P. Permanenty nebo jak se děvenka jmenovala, jsem rostla, zlatokopka a její stádo línajících oslů, bažící mít s ní spoustu sexu a peněz působili úsměvně, zato francouzský milovník, který měl být v té ruské invazi svěžím vánkem, byl k zblití. Není to špatný film, ale že bych ho musela vidět dvakrát… (22.01.2018)

Typický ruský realizmus 19-teho storočia s miernym expresívnom, črtami nátur mešťanských obyčajov i spoločenskými konzekvenciami. Francúzsky tím v celku verne vykreslil atmosféru a zdekorovanie ateliérového i interiérového placeu, avšak na to tradičné veľké rozprávanie nepríde. Každopádne navnadilo na predlohu, Dostojevsky je majster všemožných opisov a nálad a v istých mizanscénach to vyzeralo spôsobom, že čo by on rozpísal na 5 strán tu trvá 5 sekúnd. Je to dané možnosťami a aspektami, ale niekde sa to skrátka prejaví. (17.07.2016)

Slávna predloha od môjho obľúbeného spisovateľa, slávny režisér a slávny i obľúbený herec v hlavnej úlohe. Dalo by sa očakávať, že aj výsledok bude slávny a mnou obľúbený. Tak nejako som si ho pamätal z časov, keď francúzske a talianske filmy boli jediným oživením lido-demo filmového repertoáru vo vtedajších kinách. Dnešnému môjmu pohľadu na tento film niečo chýba do obdivného komentára a mimoriadneho zážitku. Niečo, čo nedokážem vyjadriť ani obhájiť. (23.05.2015)

francouzské adaptace ruských románů (z 50. let) jsou velmi specifické. Jako kdyby měly pocit, že tu bezhraničnost a sílu různých citů a hnutí musí nějak vymezit, vysvětlit, vést nějakou obvyklejší cestou. Že se krátí postavy a děje, že se mění motivace některých postav, lze pochopit. Že měli potřebu změnit konec, i to se dá akceptovat. Ale že z postavy, která se v knize v podstatě propadne do patologické závislosti, udělají člověka, který se díky jedné šťastné a vlastně naprosto náhodné výhře jen tak trochu zapomněl, to už mi přijde jako dost razantní posun. Proč se to potom jmenuje Hráč? (01.06.2015)