Jedna z legend francouzského filmu Françoise Rosay, vlastním jménem Françoise Bandy de Nalèche, se narodila v Paříži jako nemanželská dcera herečky Marie-Thérèse Chauvin, která vystupovala pod uměleckým jménem Sylviac, otcem byl tehdy neznámý matčin obdivovatel ze šlechtických kruhů. Françoise po matce zdědila umělecké sklony a začala studovat zpěv na pařížské konzervatoři. V roce 1917 vyhrála soutěž konzervatoře a jako sopranistka nastoupila do divadla Palais Garnier, kde zpívala převážně ve francouzských operách. Sezónu 1919-1920 strávila na jevišti pařížské Národní opery.
Mezitím ale vstoupila také do světa filmu a již v roce 1913 dostala první roli v němé zfilmované adaptaci Shakespearovy hry FALSTAFF (1913; jednalo se o krátký film). Poté hrála v několika dalších krátkých filmech, první celovečerní film TÊTES DE FEMMES, FEMMES DE TÊTE natočila v roce 1916, který realizoval její pozdější manžel Jacques Feyder (1885-1948; vzali se v roce 1917). S ním pak spolupracovala na dalších filmech, vesměs adaptacích literárních děl, navázala také pracovní styky se slavným René Clairem a dalšími tvůrci. V roce 1929 odešla spolu s manželem do USA, kde v Hollywoodu natočila několik filmů, opět vycházejících z osvědčených literárních nebo divadelních předloh (v Americe užívala poangličtělé křestní jméno Frances). Zvukový film zastihl Françoise Rosay na prahu čtyřicítky, ale její pracovní vytížení na obou březích Atlantiku ukázalo, že ani tato zásadní změna neměla na její kariéru vliv. Na jejím úspěchu měl značný podíl také manžel, který na rozdíl od mnoha současníků věřil v rozvoj zvukového filmu a manželce umožnil realizaci ve svých novátorsky pojatých dílech.
Ve 30. letech točila Françoise Rosay několik filmů ročně, objevila se například ve francouzské verzi komedie BUSTER SE ŽENÍ (Buster sa marie, 1931) po boku slavného Bustera Keatona. Točila střídavě ve Francii a USA, kde pracovala pod záštitou velkých společností jako MGM nebo Paramount Pictures. I když se postupně přehrávala do postav žen středního věku, zůstávala šarmantní a především žádanou ikonou francouzského filmu. Zřídka ale dostávala titulní role, ty jí dopřál znovu například její manžel Jacques Feyder v dramatu PENZIÓN MIMÓZA (Pension Mimosas, 1935), které bylo oceněno jako nejlepší zahraniční film v Japonsku. Úspěchu a mezinárodního věhlasu dosáhl také další Feyderův film s Françoise Rosay v hlavní roli, historická komedie LA KERMESSE HÉROIQUE (1935), který byl oceněn ve Francii i v zahraničí. Z obrovského počtu filmů natočených jen ve 30. letech dále stojí za zmínku Carného drama JENNY (1936) nebo JEJÍ PRVNÍ BÁL (Un carnet de bal, 1937) neméně slavného režiséra Juliena Duviviera. V této době natočila také několik filmů v Německu; v německé produkci například natočil Jacques Feyder snímek TOULAVÝ NÁROD (Les gens du voyage, 1938).
Drobné satisfakce v soukromí se herečce již mezinárodního významu dostalo v roce 1938, kdy ji její skutečný otec, hrabě François Louis Hazet de Nalèche, oficiálně uznal jako svoji dceru. Léta druhé světové války strávila Rosay ve Švýcarsku a vyučovala herectví na konzervatoři v Ženevě. Nadále ale točila, i když s podstatně menší intenzitou. Ve švýcarské produkci vznikly další filmy v režii Jacquese Feydera, Françoise hrála také ve Velké Británii.
Po druhé světové válce se Françoise Rosay vrátila do Francie a znovu točila ve spolupráci s manželem, po jeho smrti v roce 1948 hrála znovu ve Velké Británii, USA, dále například německých či italských filmech, v roce 1951 krátce účinkovala také na jevišti londýnského divadla Winter Garden Theatre. Z francouzských filmů uvedených i u nás (byť se značným časovým odstupem) můžeme uvést černou komedii ČERVENÁ KRČMA (L'auberge rouge, 1951), historický film KRÁLOVNA MARGOT (La reine Margot, 1954), kde hrála Kateřinu Medicejskou, nebo adaptaci Dostojevského HRÁČE (Le joeur, 1958). Ještě v 60. letech se objevila ve dvou amerických válečných filmech, pak v jejích aktivitách z pochopitelných důvodů nastal útlum. Velkou roli Louise de Kerfuntel si zahrála v černé komedii PODIVUHODNÁ VŮNĚ DĚDICTVÍ (Un merveilleux parfum d'oseille, 1969). Poslední roli paní Dechampsové ztvárnila v německém filmu režiséra Maximiliana Schella CHODEC (Der Fußgänger, 1973), který byl nominován na Oscara jako nejlepší zahraniční film.
Françoise Rosay zemřela v Montgeronu nedaleko Paříže 28. března 1974 krátce před svými 83. narozeninami. S manželem Jacquesem Feyderem měla tři syny, z nichž Bernard, užívající jméno Bernard Farrel, byl též hercem a také producentem. Françoise Rosay spolu s manželem publikovala v roce 1944 autobiografickou knihu Le Cinéma, notre métier (Film, naše práce), její hereckou dráhu v poslední době zmapoval Didier Griselain v knize Françoise Rosay: Une Grande Dame du Cinéma Français (2007).
Françoise Rosay má na svém kontě přes sto filmů, které natočila v průběhu šedesáti let, v posledních letech života příležitostně pracovala i pro televizi. Přestože se uplatnila již v němé éře, vrcholu popularity dosáhla až po čtyřicítce věku s nástupem zvukového filmu (jen ve 30. letech natočila bezmála padesát filmů, tj. polovinu své filmografie). Velké herecké příležitosti dostávala od různých režisérů v několika zemích, především ji ale zaměstnával její manžel. Umělecký odkaz Jacquese Feydera (tím pádem i jeho manželky) je dnes neprávem přehlížen a řada jejich společných filmů zapomenuta. Na dobovém mezinárodním věhlasu Françoise Rosay to ale nic nemění a právem dnes patří mezi legendy francouzského filmu.
Pavel "argenson" Vlach
