Režie:
Xavier DolanScénář:
Xavier DolanKamera:
André TurpinHrají:
Anne Dorval, Suzanne Clément, Antoine Olivier Pilon, Patrick Huard, Alexandre Goyette, Michèle Lituac, Viviane Pacal, Natalie Hamel-Roy, Isabelle Nélisse (více)Obsahy(1)
Film Mami! je příběhem dospívajícího Steva s diagnózou ADHD a jeho mámy Diane, která i přes doporučení odborníků trvá na tom, že svého syna dokáže zvládnout, a že její syn dokáže zvládnout školu. Když do jejich života vstoupí ještě utrápená sousedka Kylea, vydají se společně na hodně divokou jízdu, kdy se záchvěvy štěstí, bezpečí a spokojenosti v mžiku mění na eruptivní výbuchy násilí a hlubokou beznaděj. Nahoru a zase dolů, jak už to tak v životě bývá. (Artcam Films)
(více)Videa (2)
Recenze (232)
Spoilery! Zpočátku mi velmi vadil čtvercový formát obrazu. Když už jsme si všichni ozdobili zdi obrovskými televizemi, tak bych rád využíval jejich celou plochu. Po chvilce sledování jsem si uvědomil, že díváme-li se na obraz 16:9, tak stejně nejsme schopní plně zaostřit na kompletní obraz, nýbrž pouze na čtverec uprostřed. V tomto snímku Dolan hrozně rád a velmi detailně zabíral grimasy postav. K tomuto účelu jím zvolený formát dokonale seděl. Divák nebyl rozptylován zbytečnostmi okolo a mohl se plně soustředit na propracovanou psychologii postav, o které celý film vlastně je. Dvě herečky a jeden herec zahráli své postavy úplně brutálně. Ani se mi nechce věřit, že má snímek na svědomí v té době 24letý režisér. Pochválit musím i vynikající výběr písní, které do daných scén skvěle seděly a dotvářely tak ještě intenzivnější atmosféru. Naopak mě mírně zklamalo, že jsem se nedočkal nějakého toho spinkání synáčka s maminkou nebo alespoň s paní učitelkou. Měl jsem pocit, že k něčemu takovému snímek svými náznaky dost okatě celou stopáž směřoval. Viděno v rámci Filmové výzvy 2017. Film mi vybrala uživatelka Mireldis. ()
Jeden z nejlepších psychodramat v poslední době. Snímek plný emocí, citů a vulgarismů, na který nelze jen tak zapomenout. Změny formátu obrazu ve spojení s zhlédnutím filmu v malém sálu kina Světozor navodily tu správnou atmosféru a vtáhly do děje. Xavier Dolan u mě jednoduše zabodoval. A ta francouzština je tak krásná! (Jen ten soundtrack bych na rozdíl od ostatních tolik neopěvovala. ) ()
Dolan nahlíží napětí mezi synem a matkou z opačné perspektivy než ve svém debutu. Vyprávění strukturuje Dianina touha vydobít si prostor pro sebe samu a přitom nenarušit křehké spojenectví se Stevem. Pro postavy (a možná i pro diváka nepřipraveného na teatrální herectví a stylistické excesy) jde o vysilující cyklus hysterických hádek a následných usmíření, z něhož navenek nevede cesta pryč. Okamžiky absolutní svobody trvají krátce, ale díky souhře duševních stavů hrdinů a volených stylistických prostředků jsou nesmírně intenzivní. Dolanova formální nedisciplinovanost možná je pouze projevem režisérovy potřeby předvádět se, zároveň ji nicméně můžeme číst jako vyjádření chaotické změti rolí, které Steve a Diane musejí ztvárňovat při konfrontaci s vnějším, méně melodramaticky excesivním světem. Kýčovité videoklipové sekvence, obhroublý humor nebo pozdrav Kevinu McCallisterovi podle mne odrážejí vnitřní svět postav, nikoli jen Dolanovu filmařskou neukázněnost. Nadhled film na chvíli ztrácí ve druhé polovině, jejíž otravně exhibiční charakter nicméně vykupuje podvratné finále. K naplnění schématu mateřského melodramatu, jako které se film dosud tvářil, dochází pouze ve snové sekvenci. Skutečné zakončení filmu je přinejmenším stejně ambivalentní jako konec Truffautova Nikdo mne nemá rád, k němuž zdejší poslední záběr odkazuje. Více zde. 75% ()
Kometář jsem asi třikrát napsal a pak hned smazal, možná to bylo tlakem, sám nevím. Pak jsem ale narazil na komentář uživatelky Marqta, která můj pocit z tohoto filmu popsala, přesně, jasně a skoro dokonale. Sám bych to nenapsal líp, to ani náhodou. A snažit se o to rozhodně nebudu. ()
Od začátku do poslední klapky to byl výborný film se vším všudy. Neotřelý námět, dokonalá herecká sestava stávající ze tří osob, maximálně působivý soundtrack. Pravdou je, že na konci mně tekly slzy jak hrách a to se mně až tak často při mé velké sledovanosti dramatických žánrů nestává. Ani jedna z těch tří postav nebyla v relativně normální psychické pohodě a to nemluvím o Stevovi, který trpěl hyperkinetickou poruchou. Pro mě bylo podstatné, že jejich vnitřní bolest vyzařovala snad z každého jejich nádechu a výdechu. Kamera byla vynikající, protože dokázala jejich pocity nasnímat s obrovským citem pro danou situaci. Když se zmíním třeba o momentu, kdy byla máma se synem a s pofidérním advokátem v restauraci, následný zpěv Steva a vzápětí matčin zoufalý výkřik plný bolesti do tmy a ticha, tak to byl tak silný, emocionální zářez do srdce, který si budu dlouho pamatovat. A konec vygradoval do té nejvyšší laťky zoufalosti, bolesti a beznaděje. A ano, souhlasím s tím, že i ojedinělý formát mohl přispět k tak intenzivnímu zážitku. Po herecké stránce mohu už jen tleskat. Bravo Anne, Oliviere a Suzanne ! ()
Galerie (31)
Zajímavosti (4)
- Film byl vybrán jako zástupce kanadského filmu, který se ucházel o Oscara v sekci cizojazyčný film. (dwdb)
- Mommy je druhým filmom Xaviera Dolana, ktorý je zameraný na vzťah syna s matkou. Prvým bol J'ai tué ma mère (2009). V oboch si postavu matky zahrala Anne Dorval. (nirvana91)
- Po projekcii v Cannes zožal film vyše 5-minútový potlesk. (Zdroj: ASFK)
Reklama