Obřad

Zvláštní, jak málo se v komentářích ostatních objevuje zmínka o tom, jak moc veškeré dění a dávkování informací o jednotlivých postavách určuje struktura filmu v podobě čistého střídání velkých událostí v podobě různých obřadů a z toho plynoucí takřka úplná ignorace každodenního „bezčasí“ mezi tím. O tom, co se stalo mezi jednotlivými oslavami, to, o čem se následně mezi sebou postavy baví, hádají a co je vnitřně užírá, o tom se divák dozvídá pomálu pouze z komentáře hlavního hrdiny, tedy toho již třeba Bluntmanem zmíněného „nespolehlivého“ vypravěče příběhu. Právě tohle šikovné dávkování informací bylo tím, co mě na filmu bavilo nejvíce, to množství příběhů, které jsou pouze načrtnuty a následně zmizí bez objasnění, osudy, jenž by mohly být zajímavé i sami o sobě, ale zde hrajou pouze druhé housle v pozadí a brzy jsou vyplonkovány mimo dění, jelikož nepatří mezi to důležité, co by hlavní hrdina chtěl vyprávět, přesně to mě bavilo sledovat a to jsem si užíval velice. Škoda, že samotná hlavní propojující dějová linie sklouzne časem k rušivé teatrálnosti, což mě podobně jako uživatele stuba v závěru lehce iritovalo. A mimochodem, označení komedie, proti němuž se tu mnozí ohrazují, bych se použít nebál, celá svatba bez nevěsty je komická až běda, ač je to teda humor značně zlý a potměšilý... (15.10.2014)

Pro Středoevropana jistě cenné i jako vhled do fungování japonské patriarchální rodiny, jinak skvělý geologický průzkum všech časových sedimentů v nitru jedné japonské osobnosti. Divák je konfrontován s veskrze osobně pojatým hledáním ztraceného času mužské postavy, jejíž retrospekce nás posouvají k cíli stejně jako shinkanseny a lodě na rovině přítomnosti. Je až dojemné sledovat pacientův diskurs - ano, pacientův, protože "vypravěčské" vzpomínání hlavního hrdiny na nás promlouvá stejně, jako pacient z psychoanalytického gauče - jenž se neustále točí kolem starých traumat, v hlubinách minulosti, stále znova pitvané a rozřezávané do nových segmentů a znova analyzované. Dojemné - vždy přesně v okamžiku, kdy zkoumá minulost, naší postavě uniká přítomnost. Pasivitu plodící paralýza minulostí je u hlavního hrdiny permanentní - je vždy nucen vyměnit uspokojení dnes za (v nejlepším případě) uspokojení nějakého problému v minulosti. (Příklad: Masuo má možnost získat objekt touhy Satsuko, namísto toho jde řešit závěť 10 let mrtvého otce; následně má možnost získat objekt své lásky Ritsuko, namísto toho řeší mrtvou matku.) (05.08.2015)

Pseudoumělecký psychoblábol nejhrubšího zrna. Sledování těchto psychicky labilních jedinců je opravdu vyčerpávající. Ve filmu se nenachází jediná postava, která by neměla být hospitalizována na uzavřeném oddělení na Húskově 2. Takemicu složil opětovně svou nervy drásající hudbu, ve které byl opravdový mistr, pokud bylo jeho záměrem, přivodit mi nervový šok. Hezké studiové scény nedokáží zakrýt špatný, nudný scénář, hrající si na víc, než skutečně je. (21.11.2012)

(KDV) Nagisa Óšima, buřičský představitel japonské nové vlny, natočil OBŘAD krátce poté, co odešel od společnosti Šóčiku a založil nezávislou firmu, aby nebyl omezován produkčními nařízeními. Snímek, který r. 1972 získal 4 domácí ceny v hlavních kategoriích (Kinema Jumpo - film, režie, scénář, herec - Kei Sato), je dnes ve stínu následujícího Óšimova počinu, na festivalech ceněné pro/a tabu prolamující KORIDY LÁSKY. Neprávem, protože pokud lze učinit závěr z toho mála, co jsem z filmografie tvůrce viděl, jedná se o jeho nejkomplexnější počin, srovnatelný s OBČANEM KANEM (flashbacková struktura vyprávění, napadání prvků klíčových pro daný národ - americká média/japonské tradice, závěr - regres do dětských let se zásadní, ústřední postavu formující událostí). Vyprávění je chronologické, ale nelineární, protože se odvíjí ve flashbacích. Dvě roviny (současná a minulá) jsou jasně strukturované, protože pohyb vpřed v podobě road-movie v "přítomnosti" motivuje pohyb vzad (vzpomínky mapující rozpad jedné rodiny od prvních poválečných let až do r. 1971). Je nutné ale mít na paměti, že vypravěč, skrze kterého je minulost filtrována, je člověk psychicky narušený tradiční japonskou výchovou. Divák je tak nucen zasazovat si získané informace a prezentované události do nových významových rámců (kdo všechno byl přítomen hraní baseballu?). Omezenost a nespolehlivost vyprávění ovlivňuje i styl, který se vyznačuje polodetaily, popř. velkými celky bez středu v případě záběrů a hudbou odpovídající hrdinově "mentální nestabilnosti". Na díle mě tak osobně zaráží jenom to, že Óšima ještě jako recenzent (založil časopis Filmový kritik) a poté jako filmař u studia Šóčiku údajně odmítal stylizování Japonců jako obětí a užívání stereotypních psychologických modelů, čehož se zde bohužel nevyhnul. I přes toto "popření" vlastních zásad se ale nezapřel, co se týče buřičství ve vyobrazování sexu - zde konkrétně incestní vztah muže a jeho tety, popř. nabízející se queer čtení (hl. hrdina je gay, btw), kterému jsou ale více otevřeny Óšimovy snímky VESELÉ VÁNOCE, PANE LAWRENCI a POSLEDNÍ SAMURAJ (TABU). (15.05.2011)

Aby bylo jasno, rozhodně nezpochybňuji, že "Obřad" je výborný film (co do své struktury, stylizace obrazů, hloubky svého tématu, kdy organicky provazuje soukromé s politickým), na mě však na té nejjednodušší rovině téměř vůbec nezafungoval. Dlouho mně to, co jsem sledoval bylo lhostejno, exotičnost tohohle snímku mě extrémně vyčerpávala (což je uznávám mea culpa, nikoliv nedostatek filmu). Nalomit můj nezájem dokázala až závěrečná půlhodinka (svatební obřad excelentní), a to je prostě málo na to, abych nešetřil hvězdičkami! ___ Asi to není moc dobrá aluze, ale v něčem mně "Obřad" připomněl Festen Thomase Vinterberga, kde taktéž rodinné setkání sehrálo roli katalyzátoru, probudilo staré křivdy a traumata a vyústilo v tragédii. 60% (04.01.2021)