Mať
Mother
Režie:
Vsevolod PudovkinKamera:
Anatolij GolovnjaObsahy(1)
Ve filmu Matka (Мать) není žádná rozpačitost. Větší umění? Bezpečnější umělecká zkušenost. Není to jen bezesporné nadání mladého, čtyřiadvacetiletého režiséra Pudovkina, je to jednota světového názoru, která nedovoluje podobné úchylky. Ve filmu je prožitek lidu. Jen z tohoto prožití může pocházet Pudovkinova znalost lidského materiálu a jeho ovládání. Hodně pracuje s jednotlivými typy. Jde v tom však daleko na naturalistické líčení prostředí. Za každým typem stojí společenská vrstva. Ať je to hráč na balalajku, ať je to dělník, ať je to dozorce, ať to jsou průmyslníci, ať to jsou vojáci a důstojníci každý jednotlivec zastupuje skupinu, třídu, část společnosti. Z těchto tváří vyčteme ruský osud. Kameraman jako Dostojevskij. Pudovkin dává lidi snímat podle jejich významu v dějích normálně nebo zvětšené. To nejsou obvyklé ozřejmující detaily. To je druhý význam nad mimickým dorozuměním, symbolizování ne fantastickým alegoriemi, nýbrž realitou poslušnou filmové techniky. Tak je toto zdůrazňování zároveň skladebným tajemstvím. Těla rostu a smršťují se. I v nehybném tu je pohyb. Jak skvěle je to všecko hráno. Syn, který se poprvé zasměje, když mu matka ve vězení podstrčila dopis. Stařík, zrádce, hospodské typy. Podivuhodné je uvolňující a zase napínající včleňování krajiny. Skvělý film, snad první, v němž jsou kompozičně zvládnuty osud jednotlivce a osud masy. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (33)
Dokázali ti kluci montážnický točit o něčem jiném než o revoluci? Bez všech pochybností se jedná o technicky zajímavé a zručné dílo. Ve své úvodní polovině se Pudovkin soustředí na příběh a za pomoci zajímavé střihové skladby skvěle vypráví obrazem. Klobouk dolů. Děj se však postupně transformuje na typickou revolucionářskou agitku a to já prostě nedávám. I když bude film sebelepší po technické stránce a sebedůležitější v kontextu světové kinematografie, pokud mě bude nudit a především štvát svým ideologickým apelem, nikdy ho plně neocením. 5/10 ()
Vynikající. Nic proti německým expresionistům, ale Sověti uměli minimálně technicky točit nepochybně líp. To tempo! Ta pochopitelnost děje i při minimu mezititulků! Škoda, že všechna díla jsou tak nasáklá propagandou. Pudovkin naštěstí není tak hystericky doslovný jako Ejzenštějn, takže i když s obrazem to zřejmě umí o trochu méně, rozhodně jsem Matku ocenil víc než Stávku a Dny, co otřásly se světem. ()
Vera Baranovskaja se postaví do středu silnice, zvedne prapor, mává s ním, brečí. Proti ní jede ozbrojená banda vojáků na koních, aby rozehnala dav, přímo na ni. Chápu vypjatost té scény, ale v tu chvíli jsem vybouchl smíchy! Leč Very výkon dosáhl v daný moment maxima a mě donutil uklidnit se. Tenhle hysterický výstup mi připomněl Marii Falconetti, která brilantním způsobem zahrála Johanku z Arku v osmadvacátém roce. Dvě ženský, který rozhodujou o osudu, každá s jasným cílem, každá psychický vydeptaná, ale přesto jsou úplně jiné. Zajímavé. 70% ()
Matka se rozvíjí pozvolna (to je věta!). Revoluční duch tu rezonuje od počátku, ale pořádnou akci divák vychutná až v saném závěru. Bližší než Pudovkinův klasický, až archaický způsob vyprávění je mi cokoliv od Ejzenštejna. Jeho díla jsou na první pohled sice méně srozumitelná, ale dokáží strhnout (použitím téže řeči jako třeba Greengras ve filmech o Bournovi - příběh jde stranou, forma vítězí nad rozumem). Patos je u něj stravitelný, protože jsme k jeho přijetí dovedeni za ručičku s takovou intenzitou, rozmachem a rychlostí, aniž bychom se museli zabývat jeho oprávněností. Oproti tomu Pudovkin svůj příběh buduje s pomalou jistotou, kterou završí ikonickým pohledem na matku s vlajkou v ruce. Divák čeká než mu ji Pudovkin ukáže ze všech úhlů a přesune se k dalšímu obrazu. Zatímco Ejzenštejn využívá montáž ke zobrazení protikladů, které často působí šokujícně a vtipně, Pudovkin se spokojí s prostou alegorií rozbouřeného davu a tajících ker. Je to silné, ale při srovnání s dobovou konkurencí to prostě není to nejlepší. ()
Revolučnosť a proletarizmus sa rovnomennému dielu Maxima Gorkého z roku 1906 pochopiteľne nedá uprieť ( hoci si s Leninom neskôr veľakrát nerozumeli ), a v podobnom duchu sa nesie i film. Výnimočnosť tohto filmového diela je pri zobrazení rôznorodosti sociálnych vrstiev jednoznačne vo vykreslení jednotlivcov. A je to práve život v neuveriteľnej chudobe utrápenej Nilovny ( s revolucionársky zmýšľajúcim synom Pavlom ) s despotickým pijanom a násilníkom. Až jeho smrť, ktorú nestačí ani oplakať a rýchlym pohybom udalostí, ktoré sama spôsobí, ju presvedčí, že jediná cesta je cesta jej pokrokovo zmýšľajúceho syna. Pudovkin je veľmi silný v sugestívnom ponímaní, dáva dôraz na detaily a podarilo sa mu vytvoriť zaujímavé, emotívne dielo, ktoré právom patrí do fondu svetovej kinematografie. ()
Reklama