Krásná hašteřilka

Na první pohled jeden film o malování obrazu. Na druhý, film, který, ač trvá čtyři hodiny, zdaleka nenudí a postupně rozplétá osudy všech hlavních hrdinů. Film s decentní Jane Birkin, živočišně krásnou Emmanuelle Bart a pak hlavně s Michelem Piccolim, v roli postaršího malíře, který se zhruba po 10 letech dává znovu do malování kdysi započatého díla...a my můžeme sledovat jeho brilantní herecký výkon, jeho rozpolcenost, nerozhodnost a také postupné narůstání napětí mezi dvěma " hašteřilkami ", jednou bývalou a druhou současnou. Solidní čtyři hvězdy a zdaleka ne můj poslední Rivettův film. (18.11.2014)

Právě jsem zhlédl jeden z nejzásadnějších filmů svého života, tudíž bych se k němu chtěl nějakým způsobem vyjádřit. Můj první Rivette a hned tak intenzivní zážitek. Je velká škoda, že jeho tvorba je u nás téměř neznámá. Přeci jen ale můžeme být vděčni, že česká kinodistribuce je zastoupena jeho třemi filmy - Célina a Julie si vyjely na lodi, Kdo ví a právě Krásná hašteřilka. Teď krátce něco k ději. Stárnoucí malíř Frenhofer (vynikající Michel Piccoli) již dávno rezignoval na dokončení svého životního díla Krásná hašteřilka. Když se ale seznámí s mladým ambiciózním malířem Nicolasem a především s jeho přítelkyní Marianne (úchvatná Emmanuelle Béart), dostane chuť Dílo dokončit. Po počátečních rozpacích Marianne souhlasí stát se mistrovi modelem. Poté sledujeme několikadenní martyrium, kdy Obraz vzniká. Jedním z ústředních motivů snímku je nahota. Přesto jakkoli je představována, působí nesmírně cudně. V dlouhých statických záběrech sledujeme malíře, jak s chladným zapálením tvaruje modelku v nepřirozených polohách. Emmanuelle Béart je prezentována spíše jako kus hlíny, který před zraky diváka malíř přetváří k obrazu svému. Během filmu jsou nám představeny desítky skic a různých návrhů, jak může výsledné Dílo vypadat. To nakonec zůstane oku diváka skryto a ten si může jen domýšlet. Místo něj je nám ukázána jen jakási "levná" náhrada, která se ale v dané situaci jeví jako vysvobození pro všechny zainteresované, Pravda ale zůstává nadále a vlastně i navždy skryta. [==] Dále bych rád upozornil na absenci hudebního doprovodu. Obecně je pro Rivettovy filmy příznačné, že zvuk je nahráván přímo (žádné postsynchrony), rozhovory se tak často utápí mezi ruchy okolního dění. Dalším typickým znakem snad nejzapálenějšího cinefila a experimentátora úzkého kruhu La nouvelle vague je pomalé tempo vyprávění, které kupodivu není vůbec na škodu. A v neposlední řadě délka filmů přesahující minimálně dvě hodiny. Krásná hašteřilka není výjimkou a se svými čtyřmi hodinami se řadí mezi nejdelší filmy, jaké jsem v životě měl možnost vidět. Své pocity jsem vyjádřil trochu krkolomně, doufám, že po další projekci si to v hlavě utřídím a film pochopím. Prozatím zůstávám "jen" fascinován. Na závěr přidávám dva postřehy z knihy Jamese Monaca Nová vlna, které typicky vystihují tvorbu Jacquesa Rivetta: "Jeho filmy nejsou dlouhé, protože se toho tolik "děje", ale protože se toho děje tak málo." [==] "Po pár hodinách filmu přichází bod, kdy přestáváme reagovat na logiku filmu a začínáme plynout spolu s ním." (01.04.2007)

Dávám pět hvězd, nerad, ale nemohu jinak - i když Jane Birkinová mu dává jen jeden křížek. Alespoň za to skřípající redispero bych měl dát jednu dolů. La belle Noiseuse není ve Francii obecně známým pojmem (Balzakovu povídku "Le chef-d'oeuvre inconnu" četla jen Marianne, která ji nakonec prožije na vlastní kůži). Malíř Bernard Dufour, ve filmu Frenhofer (kongeniální Michel Piccoli) skrývá svůj poslední obraz za zdí, protože věří v pravdu umění, a jak zpívá Karel Kryl: "... pravdy je třeba se bát." A tak ho - kromě malíře - uvidí pouze tři ženy, na které tato "pravda" působí různým způsobem a stejně tak ovlivní jejich další životy... Vidíte, jak se snažím vyhnout komentáři, a jak se mi to daří! - k studiu teoretického pozadí filmu doporučuji bakalářskou práci Kateřiny Vítkové (kompletní verze na internetu), i když žádné komentáře filmový zážitek sotva podpoří nebo ovlivní. Poznámka: po shlédnutí jsem si našel jednu z "póz", zmrazil ji a nechal na obrazovce svítit celý den. (13.10.2015)

(1001) Když jsem Hašteřilku viděla poprvé (14. 5. 2011), měla jsem dojem, že mě to nebaví nebo že tomu nerozumím. Dnes vím, že mě dráždil ten princip umělce, který trpí (nebo ještě hůř, trápí ostatní), aby měl o čem tvořit. Zatím jsem ale v procesu zjišťování, jaký postoj k němu zaujmu. Pořád se mi ještě nechce vidět ten obraz. (19.01.2022)

No-do psí kundy to mě poserte, ale tohle mě teda dostalo. Málokdy narazím na film objektivně tak strašně dlouhý, který by byl subjektivně skoro až krátký. Málokdy narazím na film tak statický a neakční u kterého mám ale pocit, že čučím na nějákou vysokorychlostní adrenalínovku. Málokdy narazím na "umělecký"(jakože z uměleckého prostředí) film, který by nebyl o osobnosti umělce(jeho egu, úspěších, divokém životě, prohrách, láskách atd..) ale skoro čistě jen o tvorbě (podstatě nezachytitelného a magického procesu). Nemůžu teda říct jak -a jestli vůbec- to může fungovat na diváka, který s tvorbou(tím spíše výtvarnou) nemá nic společného. Pravděpodobně i jisté procento "umělců" to nedocení plně(pač je to zaměřené výhradně jen na figuru a operuje to s pocity a myšlenkami, které např. v komerčním umění schází), ale mě to sedlo parádně. Má to(své) tempo, parádně vybrané herce, špetku vtipu, jistý druh napětí, přesnou režii...... No prostě-co vám budu povídat... Dobrý je to. (22.12.2013)