Krásná hašteřilka

Zajímavý film, taková investigace uměleckého ateliéru. Starší výtvarník „dostane“ jako modelku přítelkyni jiného malíře. Z ní se ale vyklube „La Belle Noiseuse", což je slangový výraz Quebecois, čili kanadské francouzštiny provincie Quebec, kde se tak označuje ženština co přivádí muže k šílenství. Anglický titul Troublemaker je všeříkající. Dlužno dodat, že Emmanuelle Béart je kverulantkou opravdu luxusní._____To co následuje je melodrama uprostřed něhož je stárnoucí umělec, odmítaná manželka a problémová modelka. Neurotizovaný malíř Michel Piccoli bojuje se svými démony a hrdým duchem jeho modelky. Hledá inspiraci pro její portrét a je odhodlán zachytit niternou podstatu modelky. Její tělo je uměleckou výzvou, ale hašteřilka představuje i oživení denního stereotypu malíře._____Režisér vyrobil také zkrácenou verzi, které říká „Divertimento“, doporučuji ale určitě čtyřhodinovou verzi. Přesvědčivá filmová studie vztahů v ateliéru bazírující na povídce Honoré de Balzaca. A těm co Piccolimu záviděli navrhuji, vylovte ze šuflete úhel, školní tempery a jděte do toho. Nějakou tu kost na zvěčnění vždycky najdete, pozor jen aby se vám nestala celoživotní kverulantkou…jsou takové případy. 👍 Produkce: Pierre Grise Productions (20.02.2021)

„Já nic neočekávám. Ztratila jsem pojem o čase. Můžu být stoletá stařena nebo miminko. Mám pocit, že jsem v podzemí. Není tu světlo, ani déšť, ani vítr, ani slunce, ani zima, ani teplo. Jen někde vzadu se mihotá malinké světýlko“ řekne Emmanuelle Béart. A přesně takhle jsem se skoro celé čtyři hodiny cítil. Osudové umělecké dílo. (09.09.2014)

Fascinující studie vztahu malíře a jeho modelky, který přesahuje svět umění a zasahuje soukromé životy obou (a naopak). Zmíněný vztah prochází velmi dynamickým a přitom logickým vývojem, počínaje až panicky nesmělým črtáním tělesných rysů nahé modelky malířovým škrábajícím perem – v nejerotičtější scéně, kterou jsem v poslední době viděl, a zároveň předčasném vrcholu filmu. Ten ani při čtyřech hodinách sice opravdu nenudí, na druhou stranu přidaná hodnota nastavovaných minut se postupně snižuje. Na rozdíl od CELINY A JULIE film nepřekvapuje (v mezích zvolené „hry“) až do konce; poslední hodina už jenom potvrzuje a dohrává od jisté doby zřejmé „pointy“ ústředního vztahu. Nemluvě o zjevení postavy sestry mladého malíře, která do filmu vnáší až nemístnou dějovost a konkrétnost, poměrně typický jev pro celý evropský art-film posledních dvou dekád. Nicméně opět nemůžu nevzpomenout Rivettovu práci se scénou: malířův ateliér je úžasně plastický „svět ve světě“, kde všechno – obrazy postavené čelem ke zdi, schody do převlékárny, otisk ženského chodidla i tvůrcova oblíbená kočka – má svoje místo. (25.09.2006)

(1001) Když jsem Hašteřilku viděla poprvé (14. 5. 2011), měla jsem dojem, že mě to nebaví nebo že tomu nerozumím. Dnes vím, že mě dráždil ten princip umělce, který trpí (nebo ještě hůř, trápí ostatní), aby měl o čem tvořit. Zatím jsem ale v procesu zjišťování, jaký postoj k němu zaujmu. Pořád se mi ještě nechce vidět ten obraz. (19.01.2022)

Čtyři hodiny, které film má, mě docela děsily. No, jak jsem zjistil, celkem opodstatněně. Scény, kde se maluje, mě celkem bavily, popravdě asi nejvíce, ale rozhodně to není něco, na co bych se vydržel dívat čtyři hodiny. Ten film má co říct, má co sdělit, někdo ho může adorovat, ale já si nemůžu pomoct, bylo to prostě až moc dlouhé. (23.02.2016)