Roger Waters: The Wall

Tohle byla naprosto strhující a geniálně promakaná show! Vizuálně i hudebně famózní! Koncertní záběry fantastické! Byly tam i chvíle "zbytečně" patetické, které zřejmě potřeboval RW odventilovat, ale já myslím, že je to dobře. Lidé mají krátkou paměť, takže takováto názornost může být efektivní. To, že se zabíjí na všech kontinentech světa víme, ale kombinace konkrétních jmen a hudby Pink Floyd mě totálně sestřelila. Svátek hudby, povinnost, radost a dojetí. Úvodní řeč Liama Neesona se mi zařízla do srdce asi navždy. Byl to krásný večer! (30.09.2015)

Zeď je prostě Zeď, moje nejoblíbenější věc na světě. Waters je zase Waters, hudební génius, ale taky trochu egoista... A stejně jako to kvůli jeho egu začalo na začátku osmdesátek ve Floydech drhnout , drhme malinko i tenhle film. Dokud se v doplňkových filmových pasážích nemluví, je to super. Když začne v autě diskutovat, je to hrozně na sílu.Jakmile se ale zase začne hrát, je vše odpuštěno. Titulky povětšinou velmi vkusné a pěkně přeložené, neznámý překladatel se pral statečně. U mě ale stále vede geniální překlad Petra Putny z ČT, jehož přebásnění je skvělé i samo o sobě ("Mám v duši klid, ztratil jsem už cit"). (30.09.2015)

Pro fanoušky Pink Floydů dva a půlhodinový hudební orgasmus, pro nefanoušky úchvatná podívaná doplněna zajímavými historickými vzpomínkami z první světové otce a dědy Rogera Waterse. Koncerty byly doladěné do posledních detailů, prase létalo vzduchem a zeď byla ke konci skvěle zničena. Během songů „Comfortably Numb“ a „Run like Hell“ jsem takovou husí kůži již dlouho nezažil. Závěrečný rozhovor Waterse a Masona doplněný odpověďmi na otázky fanoušků z celého světa byl již vtipnou tečkou za tímto dech-beroucím snímkem. Za mně 97% (16.10.2015)

Je to samozřejmě skvělé, ale výsledný dojem je rozporuplný. Sledujeme totiž tři linie: 1) záznam koncertu z posledních turné, který je úžasný. Bylo to skvělé naživo a i na plátně z toho naskakuje husí kůže. Jako záznamu jedinečné události a aktualizaci možná nejlepšího koncertního vystoupení všech dob nelze nic vytknout. 2) Watersovo plazení po francouzsko-italských hranicích, aby s duchy minulosti i přítomnosti diskutoval svou životní pouť a smysl všehomíra. A je to přesně tak watersovsky samožerské, jak to zní. Namísto aby překlenul třicetiletou propast od vydání Wall tak, že její témata aktualizuje a ukáže univerzálnost svého nejhlubšího životního sdělení (které je skutečně úžasné a síla budování svých osobních zdí nevyprchává ani po letech), tak příběh vztáhne k sobě, zaměří se ještě víc na svého otce a dědu a prezentuje se tak melancholicky a pateticky, jak to umí jen on sám. No a konečně za 3) tu máme rozhovor Waterse a Masona, který se nese v podobném duchu. Waters má o všem jasno a ničeho nelituje, zatímco ze strany Masona je cítit, že Gilmour zas takový padouch asi nebyl a že s Rogerem to musely být pořádně těžké dekády. Ale smířlivý tón nostalgie a humoru naštěstí hrany obrušuje, a tak si v rozhovoru jen potvrdíte, co stejně už dávno víte. Takže výsledně za 4, ale to je fuk, protože pro fanoušky povinnost a úžasný zážitek a nikoho jiného to zajímat stejně nebude. Původní Wall je stále milníkem hudebních filmů, na čemž tahle snaha o upoutání pozornosti nic nezměnila. (30.09.2015)

Ráda na ten zážitek z kina vzpomínám. Nejsem úplný nadšený fanoušek Pink Floyd, a až jsem se za to zastyděla. Musím uznat, že tento koncert je opravdu skvělé dílo. Ještě teď na koncert vzpomínám. A někdy si zkusím něco od Floydů pustit :-)) Jinak souhlasím víceméně s tím, co tu bylo vyřčeno. Jen jsem asi jediná, komu to odpovídání na otázky fanoušků přišlo občas divné :-) (07.10.2015)