Mzda strachu

Podle mě je první hodina až příliš dlouhá. Stačilo naznačit a pořádně natěšit na to co přijde. Ovšem co přišlo po až zbytečně dlouhým prologu, na to jsem fakt připravenej nebyl. Vědět co mě čeká, namazal bych si rty něčím dobrým, protože během filmu jsem si svoje rty okusoval s větším zaujetím než dobře propečený steak. Úplně největší nervák z toho dělala skvělá kamera. Z některých záběrů jsem fakt měl nervy úplně v prdeli. (20.12.2010)

Remake od Friedkina jsem zatím neviděl, čili srovnání si nechám až na potom.  Viděl jsem ale naprosto perfektní a až téměř  do konce skvěle vybalancovaný akční dobrodružný napínák. První představovací hodinka zajímavá a z mého pohledu i naprosto nezbytná.  Každý člověk má totiž několikero různých masek, ale jen jednu tvář. A bez znalosti masky nemá odhalená tvář ten správný účinek.   Coby psychologická studie tedy rovněž skvělé.  A pak přijde to nejlepší,  cesta s nitroglycerinem. Dvě různorodé osádky a postupné strhávání masek a nervy drásající napětí. Fandil jsem oběma vozům, ale paradoxně víc Luigimu se Skopčákem.   Povahový veletoč Joa byl očekávaný, ale i Mario mi byl v závěru svým přístupem téměř odporný, nicméně pořád jsem byl ochoten všemu věřit.  Závěr mi ale přišel dost na sílu. Chápu, co tím zřejmě chtěli páni tvůrci říct, ale ten způsob provedení zdál se mi poněkud podivným. A jen díky tomu si nechám otevřená vrátka do zhlédnutí remaku, jdeme do čtyř. (19.10.2023)

Kdyby nebyla první hodina tak neskonale prodlužovaná nuda, byl by to výborný snímek. Od poloviny se film stává skutečně vynikající, cesta má napětí, dobře vykreslenou psychologii postav i adekvátní atmosféru. První polovinu jako kdyby natočil zcela jiný štáb, je založena na jednoduchém scénáři a nevýrazných hereckých výkonech. A najednou se všechno změní k dobrému. (22.07.2011)

Friedkinova verze, kterou jsem viděl první, zůstáva nepřekonaná. MZDA STRACHU je pro mě, stejně jako spousta filmů natočená do 60tých let, velmi tendenční. Prvky napětí na mě vůbec nefungovaly a nehty jsem si strachy rozhodně neukousával. V tomhle Friedkin zašel mnohem dál. Clouzotova verze mě zaujala hlavně dobrým vykreslením postav a několika skutečně silnými visuálními momenty (výbuch prvního náklaďáku, který Clouzot znázorní jen tlakovou vlnou, která Joovi sfoukne tabák z cigaretového papírku anebo scéna brození se v kaluži ropy), úplný závěr filmu mi přišel zase až příliš obrazný, ale budiž: myšlenka byla doručena. (15.12.2015)

Clouzutova Mzda strachu byla jedním z mála případů, kdy i já, se svou zálibou ve filmových návratech do dávných zákoutí minulého století, jsem se poměrně bál podívat se na "starý" film. Mohl za to novší Friedkinův remake, po jehož zhlédnutí jsem si moc nedokázal představit, že něco tak akčně strhujícího mohl někdo natočit již pouhých 8 let po válce. Bál jsem se nicméně zbytečně. Cesta přes rozpadající se most uprostřed bouřky ani minimalisticky zachycena příprava výbuchu se tedy nekonala, ale pominu-li dva nebo tři Friedkinovy specifické kultovní scény, původní verze Mzdy strachu pak u mne vyhrává na celé čáře. Bavila mne nepřetržitě od samotného začátku (zatímco Friedkin mne tenkrát spočátku nějakou dobu dost nudil), s vývojem dramatické situace nabírala pomalu neskutečněj "drajv", kdy mi chvílemi rovněž tuhla krev v žilách a závěr v tomto případě též považuju za lepší. Je zajímavé, že Montandovi jsem od počátku fandil a témeř se nemohl dočkat, kdy se mu konečně podaří vyrazit od volantu senilního Vanela (nic proti němu jako hercovi :)), a neuvědomil si ani na chvíli, k jaké tragedii může akční povaha hlavního hrdiny plného odvahy a života (v protikladu k zbabělému, ale přeci jen možná vhodně opatrnému postaršímu muži) dospět. O to větší překvapení v závěru, který lze vnímat jako parodox, ale pokojně z jiného úhle pohledu i jako notný důsledek nerozvážného charakteru... Za mne výborná dobrodružná "chlapácká" jízda, která navíc ve správných chvílích nepostrádala ani notnou dávku psychologie. 95% (28.05.2020)