Nebezpečný svět Rajka Dolečka

Dokument o nepochopení. Mezi režisérkou a jejím objektem, stejně jako o tom, že skoro nikdo neví, co se doopravdy v 90. letech dělo v rozpadající se Jugoslávii. Možná je Doleček ďáblovým advokátem válečného zločince, možná ne, o tom ať se rozhodne divák sám. Každopádně mi (stejně jako režisérce) připadá spousta jeho vášnivých promluv ve vzájemném rozporu, asi holt nerozumím levicovým intelektuálům. V neposlední řadě je dobré vidět, jak se stravuje respektovaný dietolog. Veršů mohlo být i méně. (15.02.2017)

Rajko Doleček je pro mne především předrevoluční ikona zdravého životního stylu a vynikající endokrinolog. To je tady lehce upozaděno a autorka ukazuje pana profesora hlavně jako obhájce a osobního přítele válečných zločinců Ratko Mladiće a Radovana Karadžice. Snaží se o konfrontaci, ale po většinu času je pouze korektním pozorovatelem. Co jí také zbývá, když ve chvíli blížícího se možného střetu nasadí Rajko Doleček svůj šarmantní úsměv a sebestředně konfliktu zamezí. Je to trochu hra na kočku a na myš s nerozhodným výsledkem, ale velmi zábavná. A jak v dokumentu říká sám pan profesor: "Když je zábava, tak i hajzl může shořet!" (16.02.2017)

Z filmu čiší bezradnost, jíž člověk před Dolečkovou démonickou osobností pochopitelně propadá. Režisérka zašla do několika slepých uliček (k nimž počítám i cestu do Srebrenice), ale pozorovat její pokusy a vývoj vztahu s protagonistou a k tomu poslouchat Dolečkovy bizarní výklady je fascinující i zábavné. (01.11.2015)

Pilát sa ho opýtal: Čo je pravda? (Quid est veritas?) Táto otázka mi znie v ušiach pri hodnotení každej historickej udalosti. A ja pochybujem, že sa pravda o dejinách dá objektívne a tobôž subjektívne zistiť. Môžete človeku predložiť aj stohy nepopierateľných dôkazov, pravdou preňho ostane aj tak iba to, čomu bude chcieť uveriť. (14.02.2017)

Mladé děvče si ukrojilo příliš velké sousto, chce z důvodů rodinné historie (babička se přivdala do muslimské rodiny v Serbenici, kde pak došlo k masakru), kterým sama nerozumí a jsou nejasné, konfrontovat RD s jeho slepotou vůči zločinům proti lidskosti, jichž se měl dopustit v Serberenici generál Mladic, jehož RD hrdě prohlašuje za osobního přítele. Stařík, akademicky a publikačně stále činný, už žije plně ve vlastním zafixovaném světě, který si urputně střeží, aniž by ho toužil vystavovat nebezpečným ovlivněním realitou, a Kristýna nemá dost zkušeností, lstivosti, a konečně ani pochopení, aby mu to dokázala narušit. Vzniká tak bezzubý a bezmocný medailonek o samolibém, nervózně přisprostlém, ješitném akademikovi, který už dávno – pokud někdy vůbec – necítí rozpory v tom, co zkratkovitě hlásá, s chorobnou pečlivostí a s nerudnou žárlivostí udržuje a posiluje svůj obraz a přesvědčení a svou oblíbenost ve stejně senilnějících kruzích a všechny nevhodné podněty ucvakává v zárodku. Přemoudřelý tam, kde o nic nejde, a kde jde do tuhého, mává ležérně a přezíravě rukou. Protože na svém sebepojetí už do smrti nehodlá nic změnit, tak to je. Není ale jasné, co jiného vlastně autorka čekala, čeho chtěla dosáhnout, v co naivně věřila – že ho promění? Otevře, donutí prozřít, přiznat něco, co v sobě hluboko pohřbil, pokud to v něm vůbec ještě je? Ona? Jeho? Pána s reputací na sklonku života, který už nemá čas ani sílu na to nechat si zhroutit představu, na které založil svoji existenci? Haleluja? Končí to také očekávaně, do ztracena a fiaskem. Možná i proto, že děvče si ve skutečnosti potřebuje rodinný příběh vyřešit v sobě, pro sebe, a nechápe, že starého pána k tomu nepotřebuje, že její vnější cíl je zástupný, stejně sobecký jako Dolečkova nevůle, a její tudy napřená snaha předem marná. *~~ (08.03.2016)