Nevyjasněné zločiny Roberta Dursta

Dokumenty z oblasti amerického soudnictví, v nichž se zkoumají uzavřené případy, bojuje za jejich přezkoumání nebo rozplétají nezodpovězené otázky, mohou být vzrušující, viz např. West of Memphis. Pokud si schopný filmař dokáže dělat kvalitní rešerše, mluví se zúčastněnými nestranně a je vysoce motivovaný, aby nalezl pravdu, vyjde z toho precizní dokument, u nějž máte pocit, že jste jeho součástí a že na něco zásadního přijdete. To se Jareckému skutečně podařilo, což může být díky jeho práci, ale i faktoru náhody a tomu, že sel štěstíčku naproti, jak praví klasik. The Jinx je svou formou standardním mixem mluvících hlav, hraných scén a záběrů z médií, které jsou chytře sestřihány, aby budovaly napětí jako klasická krimi. Filmařova vychytralost je v tom, že si materiál samozřejmě seskládal až po šokujícím přiznání Dursta. Novinářská etika však dostává těžkou ránu. Jarecki měsíce čekal na dokončení a postupné vysílání epizod včetně posledního dílu, jenž je nefalšovanou senzací, kterou mohl (a měl) vyšetřovatelům poskytnout již mnohem dříve. Dle svých slov audiozáznam našli až po dvou letech v červnu roce 2014, byť už dříve byli svědky, že si Durst brblá do mikrofonu. Podivné je, že k zatčení Dursta došlo přesně den před finále dokumentu, které se vysílalo v únoru 2015. Časová osa a okolnosti natáčení (kdy materiál našli, kdy o něm řekli policii atd.) je dosti vachrlatá. Důkazem vyloženě manipulátorského aktu je, že zatčení (2013) za porušení soudního příkazu (nepřibližovat se k domu rodiny) Jarecki časově zařadil pro větší dramatičnost před finální rozhovor, který se však odehrál v roce 2012. (30.11.2020)

Sestidilny dokumentarni cyklus o trech nevyresenych vrazdach starych nekolik desetileti a jednom pomerne excentrickem obvinenem z jedne z nejbohatsich rodin v NY. Mrazivym zpusobem fascinujici. Shlednuto doslova jednim dechem. Velmi demonicky starik. Posledni minuta pak prinasi doslova extremni zvrat. (25.10.2015)

Jednoznačne najlepší dokument o "sériovom" vrahovi, aký som doteraz videl (a že ich nebolo málo). Dôvod a myšlienka samotných tvorcov prečo bol spracovaný je veľmi podobná Kirchhoffovej kauze Cervanovej. Jediný rozdiel spočíva v tom, že kým v snímku, kde sú odsúdení od úvodu až do samotného záveru vykresľovaný ako nevinný ľudia, tu postupne dochádza k akejsi premene uhla pohľadu. "The Jinx: The Life and Deaths" je vďaka interview s Robertom Durstom veľmi podobný s dokumentom "Interview with a Serial Killer", kde je spovedaný niekoľko násobný vrah Arthur Shawcross. V oboch prípadoch je fascinujúce sledovať ich prejav. Pre tých, ktorí nemajú veľkú skúsenosť s vypočúvaním, by som odporučil zamerať sa na ten neverbálny, teda najmä na mimiku tváre, ktorá Vám dokáže dať odpoveď na mnohé otázky ( žmurkanie, pohľad v ľavo a pod.. ). (11.07.2015)

A pane Durst, řekněte, kolik peněz člověku stačí na to, aby se nemusel trestně zodpovídat za vraždu? ___ Tato true crime minisérie potvrzuje, že nejneuvěřitelnější příběhy nakonec píše sám život! Očividně se Andrew Jarecki dostal k mimořádnému materiálu (ostatně šel mu naproti svým filmovým debutem - a zároveň (pohříchu?) jediným filmem, který za svou dosavadní kariéru natočil - V lepší společnosti), a za pomoci jemných manipulací a obratného dávkování informací (proto to nemůže být za plný počet) došel vstříc aspoň dílčí spravedlnosti (palec nahoru). A jak na mě působil Robert Durst? Génius zločinnosti? Pan Nepolapitelný? Kdeže! To spíš muž průměrné (až podprůměrné) inteligence, který měl to štěstí, že se uměl dobře narodit. Další důvod, proč nemohu jít na 5* spočívá tedy v tom, že jsem tuto show (i když se The Jinx tváří jako služba veřejnosti, jaká záznam skutečnosti, jaká skutečně je, pořád to je entertainment, nějakým způsobem odvyprávěny příběh; viz má první - možná nejasně formulovaná? - výtka) tam, kde se snažila evokovat mrazivý thriller (a nikde mi nevymluví, že Jarecki konstruuje mediální obraz Dursta jakožto svým způsobem druhého Moriartyho), vnímal spíše jako frašku (spoiler Durst prostě udělal tolik školáckých chyb, navíc neumí lhát, nekontrolovatelné mrkání ho usvědčuje z lhaní, že nemůžu pochopit, jak ho vůbec mohl soud v první případě, v němž byl souzen, neodsoudit spoiler). 75 % (14.03.2024)

Aniž bych tím chtěl snižovat tvůrčí vklad, Jarecki měl obrovské štěstí na „materiál“. Robert Durst je díky své minulosti, povaze a tikům natolik dramaticky a psychologicky vděčnou postavou, až pochybujete, zda ho podle předem napsaného scénáře s přesně načasovanými zvraty nehraje dobře namaskovaný Dustin Hoffman. Finální záchodová zpověď je přesně tím čelist k zemi srážejícím momentem, o kterém sní mnozí filmoví scenáristé. Neznamená to, že by autorem scénáře k seriálu byl jednoduše život. Distribuce informací, ne vždy nejšťastnější (skoky v čase namísto kontinuální gradace), významně přispívá k napínavosti vyprávění. Přestože jsou jádrem všech epizod fádní mluvící hlavy, postupné doplňování dalších dílků skládačky – za využití sugestivních hraných scén (v nichž podobně jako v Zodiakovi vrahovi nikdy nevidíme do tváře), zpravodajských záběrů, videí ze soudního přelíčení nebo policejních výslechů – nás udržuje v očekávání velkého odhalení. Nejde tudíž pouze o klasickou rekonstrukci kdysi dávno spáchaných zločinů, ale zároveň o velmi současnou investigativní reportáž. Návraty do minulosti tady po vzoru detektivních příběhů slouží k dopadení zatím stále svobodného vraha. Přesněji - Jarecki vytváří příběh, v němž on bude tím, kdo vraha pomůže odhalit a dopadnout. Krimiseriálové stylizaci a touze přetavit realitu do působivého příběhu odpovídají pochmurné úvodní titulky (v duchu Temného případu), nadřazování emocí strohým faktům, snaha zakončovat jednotlivé epizody cliffhangery nebo složité plánování druhého setkání (jehož patřičné zachycení na kameru se pro režiséra zdá být důležitější než vykonání spravedlnosti). Jako detektivka fungují Nevyjasněné zločiny Roberta Dursta výborně a hlavně tak nevyvolávají nepříjemné otázky ohledně dokumentaristické etiky. Jarecki sice v poslední epizodě tvrdí, že mu jde o usvědčení zločince, ale tím nezastře parazitický charakter svého počínání. Z důvěry, kterou do něj Durst vkládal, se rozhodl vytěžit sérii založenou na naší fascinaci vrahy a vyšinutými jedinci. Chyběla mi z jeho strany větší ochota reflektovat vlastní pozici, neboť schovaný za kamerou působí přesně tak, jak se obává, že bude během druhého interview působit na Dursta – chladně. Jako novinář lačný senzace, který je pro dobrý (poptávku naplňující) příběh exploatovat něčí – jedno, zda vraha, či nevinného člověka – osud. Kdyby vícekrát obrátil kameru sám na sebe a zkusil před ní zodpovědět otázku, proč tohle dělá, a kdyby se s podobnou otázkou (proč nás tak baví se na to dívat) nebál konfrontovat ani diváka, mohlo být jít o srovnatelně zásadní dokumentární počin, jakým byla Tenká modrá čára. 80% (11.04.2015)